Viktoriiny vodopády: Africká rajská zahrada

Místní vodopádům říkají "Dým, který hřmí". Vodní pára je někdy vidět až 30 km daleko. Po období dešťů jsou vodopády poloviční. Podporují klima tropického pralesu. David Livingstone, první Evropan, který vodopády v roce 1855 spatřil, je pojmenoval po britské panovnici. Vodopády živí voda z řeky Zambezi. Na okolních ostrovech žijí mladí sloní samci. Větší kolonie žijí v nedalekém národním parku. V období sucha se někteří vydávají k vodopádům. V pralese žijí také paviáni, kteří se tu nemusí starat o pracné hledání potravy. Jen o pár kilometrů daleko paviáni tolik potravy nemají, život je mnohem těžší, ale přístup k pralesu u vodopádu nemají. Brzo začne období sucha, tj. africká zima. Zvířata se stahují blíže k řece Zambezi, k ostrovům u vodopádů. Sloní samci si hrají v řece. Mláďata prasete bradavičnatého trpí nedostatkem potravy, vydávají se blíže k hotelům apod., kde nacházejí čerstvou trávu. Sloni z parku dorazili na ostrovy, jsou to samice a mláďata. Hroši také žijí na ostrovech, ale v období sucha je pro ně voda příliš studená. Sloni se postupně blíží k území hrochů, hroši se klidí z cesty. V říjnu v období sucha jsou vodopády zcela vyschlé, nejhorší sucho za posledních třicet let. Ptáci marabu musí najít dost ryb pro mláďata. Sloní rodiny nemohou s mláďaty překročit Zambezi, musí hledat jinou trasu. Samice konečně našla brod na druhou stranu, starý samec, který v okolí žije, slábne. Paviáni, kteří žijí poblíž, mají problém přežít. Vydávají se na cestu k hranicím mezi Zambií a Zimbabwe. Prohledávají odpadky u silnice, dokonce kradou jídlo z aut apod. Na začátku prosince začíná po šesti měsících sucha období dešťů. Trvá týdny, než se Zambezi zaplaví. Starý sloní samec zemřel, jeho mršina nakrmí krokodýly. Sloní rodinka se zase vrací do národního parku.