Člověk vesmírný

Být kosmonautem není žádný med. Když pomineme, že musí sedět v tunách kovu, které se klepou a narůstá gravitační zatížení, tak po chvíli ve vesmíru je mu okamžitě špatně. Může za to problém s vnímáním nahoře a dole. Mnoha kosmonautům je první čas ve vesmírné stanici hodně zle. Tělo neví, jak se má přizpůsobit, střední ucho hledá rovnováhu tam, kde není. Po čase to ale přejde a člověk si stav beztíže začne chvíli užívat. Ovšem tak jednoduché to rozhodně být nemůže. Tělo totiž začne ve stavu beztíže ochabovat. Je proto potřeba i ve vesmíru běhat a hýbat se. Vyvstává otázka, jestli člověk do vesmíru patří. Po příletu totiž člověk neustojí ani vteřinu, má vlastně problém vůbec udržet se na nohou. Otázkou tedy je, jak bychom si poradili na Marsu. Ihned po přistání by bylo nutné udělat určité kroky a začít ihned pracovat. To ale není tak jednoduché. Bude to tedy výzva. Člověk má nad svou domovskou planetou přehled. Astronauti mají najednou až psychoaktivní stavy, vidí vlastní planetu. Uvědomí si, jak hodně je to zázračné a křehké, že se na této planetě mohl vyvinout život a vše přežít a prosperovat. Mnoho z těch, co pobývali na vesmírné stanici, přiznalo, že bylo velmi depresivní dívat se na svůj domov a neslyšet ptáky, vítr a zvuky přírody. Navíc všude kolem planety je jen černo. Temný vesmír vede k tomu zamyslet se nad sebou a svou pravdou. Dostat se ale do takové posádky prostě není jen tak. Člověk musí splňovat i mnoho týmových podmínek. Přeci jen budou spolu trávit naprosto totožné dny. Tohle všechno vede krůček po krůčku k tomu, že se jednou člověk chce dostat na Mars. Ovšem z psychologického hlediska to bude velmi náročné. Posádka bude sama, Země se bude zmenšovat a zmenšovat až se stane jen vesmírným pozadím, jako ostatní hvězdy. Hrozí nejen spoustu problémů technického rázu, vliv radiačního záření, ale také obyčejná nuda a zmar. Naprosto totožné dny se stejnými lidmi. Prozatím se vždy člověk držel Země v blízkosti nebo na dohled. Všichni shodně ale tvrdí jedno, člověk se ve vesmíru cítí jako zrnko písku, jako nikdo a záhy zase jako stvořitel, který vidí zázrak naší planety. Chce to odolnou povahu. Po návratu mívají kosmonauti také deprese, chtěli by sdílet všechny ty pocity, ale tady dole na Zemi to nejde. Může to vést k uzavření se do sebe.