Co bylo po Statečném srdci (1)

Po krátkém úvodu míříme do Irska a roku 1315. Do země vtrhla britská armáda, složená ze Skotů. Jejich cílem bylo vyhnat Angličany a učinit svého velitele Edwarda Bruce irským králem. V historii se vracíme ještě o kus zpět do r. 1066, kdy Normané ze severu Francie dobyli Anglii. Souběžně pak v Irsku žily dvě společnosti - Gaelská (původní) a Normanská. Byly extrémně odlišné, Normané původními obyvateli pohrdali a měli je za barbary, jak dokládají kroniky. Původní obyvatelé měli více společného se Skoty – Kelty, obyvatelé Skotska byli vlastně irští dobyvatelé. Moře nebylo pro Skotsko a Irsko překážkou, národy byly úzce spjaté. Irům chyběl jednoznačný nejvyšší král, naopak Skotsku vládnul David I. skotský. Ten Anglo-Normany do své země pozval a ti se postupně dostali až na ta nejvyšší místa. Objevuje se rod Bruceů a jméno Robert Bruce. Ten byl prvním, který se ucházel o skotský trůn. V tom mu však bránil monarcha Edward I., který se sám roku 1290 pustil do plánu stát se králem celého Skotska. Zde se objevuje známé jméno William Wallis – Skot, který vedl partyzánskou válku proti anglické vládě. Robert Bruce byl chvíli na jeho straně, poté se zase přidal k Edwardu I. Robert Bruce byl vždy na té straně, která byla výhodnější, vypořádat se ale ještě musel s jedním hlavním sokem. Tím byl sir John Comyn, se kterým se sešel (1307) a kterého zabil. To byl bod zlomu – Robert se nechal s podporou skotské církve korunovat na krále Skotů, ale s tím nemohl Edward I. souhlasit a tak mu jako výhružku nechal zabít několik členů rodiny včetně ženy. Bruce se stal pronásledovaným a se skupinou přívrženců se vydal ke skotským západním ostrovům. Tam se pokusil spojit s Iry, kteří ho mohli podpořit v boji s Edwardem. Celý plán mu ale trval přes 10 let! V červenci 1307 zemřel král Edward I., ani to ale neotevřelo cestu Bruceovi. Edwarda I. vystřídal syn Edward II., který byl o poznání méně krutým. 1314 se utkaly armády Roberta Bruce a Edwarda II., irští Angličané dostali tehdy od Skotů na frak. Šlechtu a vybavené organizované vojáky porazili prostí rolníci ze Skotska. Bruce tak započal vytlačení vetřelců na jejich území, jenže získání samostatnosti a trůnu mu trvalo ještě dalších 16 let! 1315 svolal Bruce parlament, aby rozhodl o dalším tažení. Snažil se spojit s Iry (a poté vytlačit Angličany), avšak odkaz k dávné minulosti Iry nepřesvědčil. V květnu 1315 se tedy vydal bojovat a to v počtu asi 6000 mužů. Po vylodění na irském území zamířil za spojenci z irských rodů. Někteří sice nesouhlasili s jeho nárokem na trůn, ale hlavním důvodem k spojenectví bylo vyhnání Angličanů. Prvním cílem se stalo město Carrigfergus a jeho hrad. Město dobyl rychle a pustil se do obléhání hradu. Brzy ho gaelští králové a náčelníci prohlásili nejvyšším králem Irska a tak mu dodali jakéhosi požehnání. Díky tomu se přidali další a další spojenci, Anglo-Irové nebyli na takovou invazi připraveni a reagovali velmi pomalu. Když se Bruce vydal k dalšímu hradu, byli na něj tentokrát připraveni, ale on protivníka převezl- hrad prostě obešel a vypálil nedalekou vesnici. Tím podryl autoritu Edwarda II., který sliboval rolníkům za práci a daně bezpečí. Mnohem snadněji tedy dosáhl toho, čeho by dosáhl obléháním a dobytím hradu. Na konci léta se proti Bruceovi vydalo vojsko Richarda de Burgha – jednoho z nejmocnějších mužů Irska. Sám ovládal obrovské území a jeho vojsko čítalo 20 praporů. Bitva, která se pak odehrála, byla jednou z nejkrvavějších. De Burgh byl zdatný a zkušený válečník, přesto odešel poražený. S takovou variantou vůbec nepočítal, musel opustit Ulster, který spadal pod jeho nadvládu. Upoutávkou na další díl tento končí.