Vesmírné bouře

S určitými extrémy počasí se setkáváme i na naší planetě, ovšem to, co se děje na některých jiných planetách sluneční soustavy si jen stěží dokážeme představit. Na Marsu tak dochází ke globálním prachovým bouřím, kdy 98 % slunečních paprsků blokuje prach. Takové bouře trvají řadu měsíců. Podle vědců je – kromě nízkých teplot kolem – 60 stupňů C, tenké atmosféry a faktu, že Mars je o 50% dále od Slunce než Země – na vině především to, že jeho povrch tvoří globální poušť. Není zde voda v tekutém stavu a právě bouře zde vytvářejí globální povětrnostní systém, zatímco na Zemi je tomu naopak. Americká průzkumná vozítka Spirit a Opportunity, vypuštěná roku 2003, která se na Marsu pokryla prachem, brzy očistili tzv. „prachoví ďáblové“, vytvářející jev zvaný konvekce, způsobující rotaci vzdušných proudů. Konvekce se projevuje i na Zemi, obzvlášť na poušti, ovšem v daleko menší míře. Kdyby k podobné bouři došlo na Zemi, hrozilo by vyhynutí možná všech živočichů a zánik života, a to v důsledku drastického poklesu teploty, protože by Slunce bylo zastíněno prachem. To se možná stalo před 65 miliony let po pádu asteroidu, následkem čehož vyhynuli dinosauři … Neptun - modrá planeta - obíhající na oběžné dráze vzdálené od Slunce 5 miliard kilometrů - je dosud málo prozkoumaný. Vládne zde teplota -235 stupňů C a vanou tryskové větry dosahující rychlosti 4 500 km/hod. Vítr vytváří teplo, které se tvoří v plášti planety. Na Zemi, kde oceány ovlivňují energii, byla nejvyšší rychlost větru naměřena v dubnu 1934 na Mount Washington ve státě New Hampshire – 370 km/hod. Způsobují to větry vanoucí z několika směrů současně, jejichž rychlost ale zpomalují pohoří. Ta ovšem na Neptunu zcela chybí, jeho povrch je hladký jako koule. Už pozemské hurikány způsobují nedozírné škody, vítr podobný tomu na Neptunu by ale smetl vše na povrchu naší planety … Titan je jeden z měsíců Saturnu, má pevný povrch a atmosféru podobnou té na Zemi. Americká sonda Cassini, vyslaná k Titanu v roce 2004, zaznamenala na jeho povrchu rýhy podobné tokům řek, jakési až 1 400 km dlouhé kanály. Bylo zjištěno, že jimi protéká tekutý metan, způsobující prudké „metanové“ monzuny a vytvářející metanová moře, kde probíhá stejný cyklus odpařování a vytváření deště jako na Zemi. Metan je ovšem hořlavý, takže na Zemi, kde atmosféra obsahuje kyslík, by způsobil celoplanetární požár. Ne tak na Titanu, kde se kyslík v ovzduší nevyskytuje. Na Jupiteru, respektive na jeho jižní polokouli, zase vědci už odedávna pozorují „velkou rudou skvrnu“, jakousi pramáti všech bouří. Vítr dosahuje rychlosti 500 km/hod a největší planeta naší soustavy – 290krát větší než je Země – má také neobvykle rychlou rotaci – den zde trvá pouhých 10 hodin. Rotaci větru při bouřích způsobuje tzv. Coriolisova síla, ovšem na rozdíl od Země vítr na Jupiteru rotuje proti směru hodinových ručiček. Zatímco bouře na Zemi dosahují 5. stupně, na Jupiteru 10. stupně. Země má pevný povrch, nárazy na nějž se bouře rozpadají. Jupiter pevný povrch nemá, vítr nemá co zpomalit a tak rotuje neustále. Atmosféra Venuše připomíná nefalšované peklo: teplota dosahuje 500 stupňů C, tlak se rovná tlaku v podmořské hloubce 800 metrů, vítr dosahuje rychlosti 400 km/hod a v ovzduší je obsažena kyselina sírová. V atmosféře je 97 % oxidu uhličitého, což maximálně ohřívá vzduch a vytváří nám dobře známý „skleníkový efekt“. Přitom Země a Venuše jsou sesterské planety, jejichž vývoj se ale v jedné chvíli začal ubírat rozdílným směrem. Několik misí, které byly k jejímu povrchu vyslány, ztroskotalo: vše shořelo dříve, než mohlo začít pracovat. Teprve sovětská Venera 13 vypuštěná v roce 1981 dokázala setrvat na povrchu 2 hodiny a sedm minut a vyslat na Zemi zajímavé snímky. Saturn je pověstný svými neobyčejně silnými blesky, které ale nejsou vidět, kvůli příliš jasným prstencům této planety. DOKONČENÍ ANOTACE V KARTĚ POŘADU.