Jiná historie

Na počátku 60. let se během těžby barytu v masivu Jebel Irhoud poblíž Marrakéše stala důlní nehoda, která odhalila podivnou fosilní lebku. Následné archeologické práce objevily na tomto místě velké naleziště z doby kamenné, konkrétně ze starého a středního paleolitu. Tehdejší technologie však nedokázaly určit přesné stáří těchto artefaktů. Již tehdy se ale vědci shodli na tom, že lebka z Jebel Irhoud vykazuje zvláštní rysy. Až o 40 let později se do Jebel Irhoud vrací Jean-Jacques Hublin z institutu Maxe Plancka, aby se svým týmem pokračoval ve vykopávkách. Během postupného odkrývání půdních vrstev se podařilo v roce 2007 objevit lidské ostatky 5 jedinců, mnoho zvířecích kostí a pozůstatky kamenných nástrojů. Podle odborníků se jednalo o pravěkou rodinu. Pro vědce byly nejzajímavější zkameněliny lebek, jejichž obličejová část a dolní čelist odpovídaly typu homo sapiens, zatímco mozkovna byla podobna spíše člověku neandrtálskému. Až v roce 2009 bylo pomocí termoluminiscenční metodou potvrzeno stáří těchto ostatků. Výsledek všechny vědce zaskočil, protože metoda prokázala stáří více jak 300 000 let, tedy o celých 100 000 let více než všechny dosud nalezené ostatky. Nález člověka irhoudského tedy mění předdefinovaný rámec vývoje lidského druhu, který jsme znali. S jistotou lze říci, že v Jebel Irhoud byl nalezen zástupce nejstaršího lidského druhu. Vědce také zajímalo, jak člověk irhoudský vypadal. Díky digitální archeologii je dnes možné provést věrohodnou rekonstrukci tváře homo sapiens, která je velmi podobná člověku moderního typu. Vědci dále zkoumali příčinu osídlení severní Afriky, kde se v současné době nacházejí především pouště. V důsledku klimatických změn se domnívají, že v období osídlení homo sapiens se zde nacházely rozmanité zarostlé krajiny, tzv. zelená Sahara, s dostatkem zvěře. Od roku 2019 je Jebel Irhoud uznáváno jako národní dědictví a vědci doufají, že v budoucnu by mohlo být klasifikováno jako světové dědictví.