Východní Pyreneje

Mezi nejkrásnější evropské cesty vlakem patří nepochybně i putování Žlutý vláčkem po Východních Pyrenejích. Trasa měří 63 km, cestovní rychlost je 30 km/hod a vlak byl vyroben v roce 1909. Ročně přepraví na 400 000 cestujících, kteří sem přijeli obdivovat krásy a kuriozity krajiny. Průvodcem po cestě je známý fotograf Noël Hautemaniere. Vlak vyjíždí ze stanice La Tour de Carol a nejprve projíždí rozsáhlou náhorní plošinou Cerdagne na hranicích Francie a Španělska. Slunečné počasí nahrává paraglydingu a trénují zde největší mistři tohoto sportu, jako Francouzka Constance Mettetalová. Uprostřed plošiny leží umělé jezero Bouillouse, pokrývající plochu 149 ha, s 384 metrů dlouhou hrází, jejímž prostřednictvím je napájen elektřinou Žlutý vláček. Turista by neměl opomenout seznámit se místním typickým druhem telat, živících se výhradně mateřským mlékem a zdejší trávou, nazvaný „Rosée des Pyrénées“. Křehké a lahodné maso slouží například k přípravě místní speciality „boules de picoulat“. Vláček dopraví cestující i do Mont-Louis, kde se nachází na světě ojedinělá solární pec, která se využívá ke studiu solární energie. Je to také jediná podobná pec na světě, která současně díky velmi vysokým teplotám vyrábí i předměty denní spotřeby. Vláček pak na své cestě přijíždí k jedinečnému visutému železničnímu mostu Pont Gisclard. Osmdesát metrů vysoký most udrží váhu vlaku. Byl první a dnes jediný na světě, který to dokáže. V malé stanici Planes čeká na dva z cestujících Angličan John, její vlastník a jediný obyvatel, jemuž ji francouzské dráhy prodaly v roce 1989. V čekárně instaloval John malé muzeum této jedinečné památky. V kraji se uchoval zvyk stavět lidské věže, které mohou někdy dosáhnout výšky desetiposchoďového domu a byly zapsány na listinu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Během své více než stoleté existence ujel vláček přes 3 000 000 km a proto musí pravidelně procházet kontrolami v depu. Další zastávkou jsou jeskyně Grandes Canalettes, rozlehlá síť jeskyň, přezdívaná „podzemní Versailles Pyrenejí“. Opatství Saint-Martin-du-Canigou leží ve výšce přes 1 000 metrů a žije v něm šestnáctičlenná komunita řádových sester. Je z něj úchvatný výhled na okolní hory a lesy. Jeho největší zajímavostí jsou dva kostely postavené nad sebou, z nichž jen spodní je vybudován v podzemí. Když se vláček blíží k pobřeží v kantonu Côte Vermeille, musí pasažéři přestoupit do vlaku běžné železniční sítě. V obci Cerbere ho pak uvítá kdysi luxusní hotel ve tvaru výletní lodi Le Belvédere du Rayon Vert …