Nebezpečí z hlubin

Moderní jaderné ponorky jsou dnes vnímány jako odstrašující prostředek, který může zničit celé oblasti. Jejich výhodou je neviditelnost. Za 2. světové války byly ponorky přezdívány „šedí vlci“. Od roku 1940 probíhala mezi Velkou Británií a Německem bitva o Atlantik. Právě při ní německé ponorky používaly taktiku vlčích smeček. 14. 10. 1939 přímo na základně britského námořnictva ve Scapa Flow potopila německá ponorka U-47 britskou bitevní loď HMS Royal Oak. V Německu se kapitán U-47, Günther Prien, stal hrdinou a jeho posádka byla všude oslavována. Díky tomu nemělo nacistické námořnictvo o zájemce, kteří se k ponorkám hlásili, žádnou nouzi. V dokumentu je vložena pasáž vzpomínek bývalého člena posádky ponorky U-313. 7. prosince 1914 dojde k japonskému útoku na americký přístav Pearl Harbor. Po japonském útoku se do války jako první zapojují americké ponorky. Napadají japonské zásobovací lodě a jsou velmi úspěšné. V Atlantiku v té době řádí německé ponorky, které útočí na britské a spojenecké zásobovací konvoje, a není proti nim pořádná obrana. Situaci změní až rozšifrování německého rádiového kódu. V květnu 1941 se podaří na moři zneškodnit německou ponorku U-110, její posádka ponorku opustí, aniž by předtím zničila šifrovací stroj Enigma a kódovací knihy. Po rozluštění kódu Britové získají výhodu, a to nakonec vede ke konci německé ponorkové nadvlády v Atlantiku. O životě na tehdejších ponorkách později vznikne kniha a film, které podrobně a věrně popisují život ponorkářů na palubě malých a zapáchajících podvodních plavidel. Nakonec válku přežije jen čtvrtina německých ponorkových posádek. Zahyne 30 000 námořníků. Německé ponorky jsou zprvu internovány u pobřeží Londonderry. Nakonec je přes 150 německých ponorek potopeno na širém moři. Zatímco Německo kapitulovalo, Japonsko stále bojuje. Situaci změní až použití atomových bomb. Po 2. světové válce nastaly pro ponorky nové možnosti. Začínala studená válka a ponorky našly rychle uplatnění jako prostředek jaderného odstrašování. 21. ledna 1954 byla na vodu spuštěna americká jaderná ponorka USS Nautilus. Tento sto metrů dlouhý stroj se stočlennou posádkou mohl pod vodou vydržet takřka neomezenou dobu. V reakci na spuštění Nautilu na vodu v roce 1958 uvedou Rusové do provozu svou jadernou ponorku Leninskij Komsomol. Tím začnou mezinárodní závody v budování jaderných ponorek. Z ponorek se stávají ústřední zbraňové systémy studené války. Na začátku 60. let se do těchto závodů zapojují Francouzi. Ti na vodu spustí jadernou ponorku Le Redoutable. Posádky těchto strojů jsou doslova odříznuty od okolního světa. To vyvolává na lodích sice napjatou atmosféru, nicméně členové posádek mezi sebou uzavírají soudržnost na celý zbytek svých životů. Po skončení studené války počet jaderných ponorek ve službě klesá. Rusko si v té době nemůže dovolit udržovat velkou ponorkovou flotilu. Tento stav skončí v roce 2000 obrovskou ruskou katastrofou, kdy jaderná ponorka Kursk skončí na mořském dně po výbuchu jednoho z torpéd uvnitř stroje. Ponorka se potopí do 110 metrů. Na palubě stroje však v té době přežívá ještě 23 živých mužů. Rusové se je zprvu snaží zachránit svými vlastními prostředky, ale nedaří se jim. Když přijmou zahraniční pomoc, je už pozdě. Norské speciální potápěcí týmy najdou uvnitř posádky jen mrtvé