Divoká voda

Po překonání vodopádů pokračuje Nil klidně největším ugandským národním parkem. Proud řeky střeží hroši, nejnebezpečnější zvíře Afriky. Krokodýl nilský je odnepaměti symbolem řeky. Podél Viktoriina Nilu hnízdí a loví více než 400 druhů ptáků. Zobouni afričtí migrují v rámci kontinentu a zde se zastaví, aby si odpočinuli a nakrmili se. Ve vysokých papyrech se ukrývá vzácný člunozubec. Pronikavé volání orla jasnohlasého je ztělesněním divočiny. Simbilové jsou blízcí příbuzní evropských čápů. Chladivou řeku využívají i sloni, aby se napili, vykoupali a najedli na pastvinách, které Nil udržuje naživu. Na sever od Nilu upoutá pohled kopcovitá savana. Sídlí zde vzácný druh antilopy voduška kob. Během období sucha se Nil promění v úl plný života a všechna velká stáda, ať už vodušek, nebo slonů, se drží poblíž Nilu. Plachá zvířata, jako třeba lesoni, schází k vodě pouze v časných ranních hodinách. Ohromná hojnost ryb v řece sem láká statisíce ptáků. Jakmile hladina řeky klesne, mnoho druhů začne hnízdit. Samice krokodýlů sdílí břeh s dytíkem tmavým a překvapivě společně brání svá vajíčka před společným nepřítelem, varanem nilským, ale dytíkovi to někdy nevyjde a o svá vejce přijde. Menší partner je prostě vždycky slabší. Navzdory tomu se zdá, že dytík považuje hnízdiště mezi krokodýli za nejbezpečnější. Před dvaceti lety tu kvůli válce mnoho divoké zvěře nezbylo, ale nyní se situace trochu mění, ale stále se tu vyskytují pytláci, kteří kladou pasti a mnoho zvířat se do nich chytí. Ocelové dráty jsou tak silné, že je nepřetrhnou ani sloni, přesto jejich populace roste. Na první pohled to vypadá, že Nil a jeho břehy obývají jen zvířata, ale není tomu tak. Nil tu už po staletí funguje jako obecní prádelna, místo setkávání rodin i celých vesnic. Na březích řeky tráví život miliony lidí což má často dramatický dopad na životní prostředí. Vodní hyacinty, které pocházejí z Brazílie, sem dovezli na začátku 20.století jako okrasné rostliny a dnesk jsou kvůli tomu, že nemají žádného přirozeného nepřítele, rozrostlé tak, že se jimi v některých místech zvířata doslova prodírají. Na západě parku kde se stýká Albertovo jezero s Viktoriiným Nilem, se rozprostírá široká delta porostlá papyrem, kde žije asi 400 slonů. Dokud zůstanou mezi papyry, pytláci za nimi nemohou. V roce 2009 získal Jižní Súdán, země zmítaná válkou, nezávislost, ale mír je stále daleko. Zde se Nil mění v Sudd, neprostupnou bažinu. Pojmenování odkazuje na rozlehlý pevný plovoucí ostrov vegetace. Oblast je jedním z největších mokřadů na světě a největším sladkovodním mokřadem v povodí Nilu a je doménou ptáků. Největším je volavka obrovská, ale skutečným pokladem je člunozobec. V Suddu je hojnost ryb, o které se zvířata musí dělit s lidmi, kteří zde po staletí loví. Jsou to kočovní rybáři a chovatelé dobytka Dinkové. V období dešťů se ze Suddu stěhují na nové pastviny nejen Dinkové, ale také mnoho zvířat. Setkávají se v Národním parku Bandingilo. Což je asi 40 kilometrů čtverečných nedotčených pastvin. Velkou migraci vyvolává déšť a Nil. Jakmile voda opadne a vyroste čerstvá tráva v Suddu, zvířata se vrátí. O tisíc kilometrů dál po proudu začíná zcela jiný svět. Chartúm, pulzující a moderní město Súdánu. Zde se Modrý Nil spojuje s hlavním tokem – Bílým Nilem.