Největší tankové bitvy II (9)

V červenci 1943 došlo k zásadnímu obratu 2. světové války. Po drtivé porážce v bitvě u Kurska se německá armáda začala na východní frontě výrazně stahovat, což Sověty vyprovokovalo k zahájení ofenzivy, která definitivně vytlačí nenáviděného protivníka z vlastního území. Sověti se snažili zaútočit na Němce podél celé východní fronty a navíc se chtěli přes pobaltské státy probojovat do východního Pruska. V lednu 1944 sovětská ofenziva započala a Němci byli obrovskou masou pěchoty i techniky zaskočeni, že se vydali na ústup. Jarní tání sice komplikovalo pohyb sovětským tankům T-34, Sověti však do bojů vysílali stále nové a nové vojáky. Pro Němce bylo důležité, aby si udrželi nějakou zásobovací cestu. Proto byl povolán generál Strachwitz, který byl známý svou schopností připravit nepříteli překvapení. Ovšem plán o udržení zásobování selhal a Sověti zatlačili Němce až k hranici východního Pruska. Němci se začali obávat, aby se neopakovala situace ze Stalingradu, a proto hledali vhodnou únikovou cestu, jejíž výstavbou byl pověřen opět Strachwitz. Jeho plán spočíval v odvedení pozornosti sovětských tankistů spoluprací s německým námořnictvem - to ze vzdálenosti 30 kilometrů ostřelovalo sovětské tanky, díky čemuž se podařilo vytvořit mezeru, kterou se mohly německé jednotky stáhnout. Němci se však na východní frontě neudrželi a Sověti je tlačili až do května 1945, kdy Německo muselo podepsat kapitulaci.