Únosce ji mlátil i 200krát týdně, jindy si zajetí užívala. Natascha Kampuschová čelila po útěku tvrdé šikaně

Je 23. srpna roku 2006, krátce po poledni, a ulicí satelitního městečka Strasshof na předměstí Vídně běží bledá, vyhublá a vystrašená dívka. Zoufale hledá někoho, kdo by jí pomohl. Potkává několik lidí, její prosby, aby zavolali policii, ale ignorují. Na útěku je pouhých pět minut, ale zdá se to jako věčnost. Pak zabuší na kuchyňské okno 71leté ženy. „Jmenuju se Natascha Kampuschová,“ vyhrkne. Její jméno funguje jako zaklínadlo. Pobledlá žena okamžitě volá policii a operátorům sděluje, že jí na okýnko právě zaklepala dívka, kterou celé Rakousko hledá už osm let.

Únos Nataschi Kampuschové

Na příběhu Nataschi Kampuschové je velmi poučná jeho syrovost a komplikovanost. Mnoho lidí jako by nechtělo realitu slyšet. Raději by si zachovali černobílý obrázek, ve kterém křehká dívka svého věznitele nenávidí, odvážně se mu vzpírá a neúnavně se snaží o útěk. A proto když Natascha Kampuschová svoje prožitky uveřejnila a odvážila se například přiznat, že svého únosce oplakává, lidé na sociálních sítích jí sprostě nadávali, psali jí, ať „chcípne“ a zpochybňovali hrůzy, které v zajetí prožila.

Ale život přece zdaleka není černobílý. Natascha Kampuschová se narodila 17. února roku 1988 do nepříjemné čtvrti a problematické rodiny. Ponižování a bití zažívala už od rozvedených rodičů a většina jejích sousedů byli alkoholici a životní ztroskotanci posedlí konspiračními teoriemi. Toho dne, kdy ji tehdy 35letý elektrotechnik Wolfgang Priklopil na ulici přepadl a nacpal do své bílé dodávky, tedy 2. března 1998, to bylo shodou okolností poprvé, kdy ji matka nechala jít ze školy samotnou. A desetiletá, velmi inteligentní a zvídavá Natascha během té cesty uvažovala o útěku z domova i o sebevraždě.

Její první slova k Priklopilovi zněla: „Jakou máš velikost bot?“ protože v krimiseriálu říkali, že je dobré o únosci zjistit co nejvíc. A potom, co ji odtáhl do důmyslně skrytého podzemního pokoje, který pro ni měl připravený pod garáží svého domu ve Strasshofu, ho večer požádala, aby ji uložil, přečetl jí pohádku a dal jí pusu na dobrou noc. Netušila, že v malém, zvukotěsném pokoji, do kterého se sám únosce systémem skrytých vchodů vždy prodíral skoro hodinu, stráví 8 let.

Zvukotěsný pokoj pod garáží

V prvních měsících ji Priklopil nenechal z vězení vůbec vyjít, ale nechoval se k ní nijak zle. Dokonce jí kupoval různé dárky, staral se o ni… A Natascha si v psychicky náročné situaci pomáhala tím, že si hrála na lázně, když ji koupal, na to, že je v restauraci, když jí servíroval jídlo, a tak. A taky hrála „jeho“ hry. Třeba když jí vysvětloval, že je egyptský bůh, anebo po ní chtěl, aby ho oslovovala „maestro“.

Jenže brzy začala dospívat a jako teenager přestala být tak ochotná spolupracovat. Tehdy ji Priklopil začal bít. Mnohdy dostala brutální výprask i 200krát za týden, jizvy má po některých ranách dodnes. A nejen to. Únosce jí všemi možnými způsoby dával najevo, že je na něm naprosto závislá, že ji vždy přemůže, že nemá jinou možnost, než se mu podřídit. Odpíral jí jídlo, dovolil jí vyjít nahoru do domu, ale jen kvůli tomu, aby mu uklidila, posloužila a uvařila. Do jejího pokoje nainstaloval interkom spojený s jeho ložnicí a byly noci, kdy z něj chrlil jednu nadávku za druhou. A taky ji začal sexuálně zneužívat. To je jediná věc, o které jinak velmi otevřená Kampuschová odmítla hovořit, tvrdí ale, že se to nedělo zas tak často.

A tohle všechno, výprasky, zneužívání, zotročení… trvalo dalších 6 let. Natascha se několikrát pokusila o sebevraždu, jako třeba když si ve 14 letech pokusila podřezat zápěstí. A prožívala i velmi pěkné okamžiky, ať už šlo o dárky, které jí Priklopil kupoval, poslouchání rádia i televize, výlety, na které ji (pod pohrůžkou, že pokud je prozradí, zemře ona, on i všichni lidé okolo) několikrát vzal – dokonce s ním jednou i lyžovala. Svěřoval se jí s tím, jaký život si s ní představuje, ideální, krásný… Priklopil, který si nebyl schopný najít ženu, trpěl představou, že si ideální, poslušnou manželku z unesené dívky vychová. Obarvil jí kvůli tomu i vlasy na blond, jako blondýnka lépe naplňovala jeho chorobnou představu krásné árijské ženy.

Jestli se osmnáctileté Natasche povedlo utéct, anebo ji Wolfgang Priklopil nechal jít, zůstává otázkou, na kterou ani ona nedokáže odpovědět. Při vysávání auta unikla pootevřenou brankou, zatímco Priklopil opodál telefonoval. Tomuhle incidentu ale jen o pár dní předcházel rozhovor, při němž mu řekla: „Ty jsi nás dostal do situace, ze které jeden z nás nemůže vyjít živý. Jsem ti vděčná, že ses o mě staral, žes mě nezabil, ale už mě nemůžeš nutit tu zůstávat. Tohle musí skončit.“ Priklopila to údajně zlomilo a pochopil, že jeho sen se nikdy nesplní. A tak je možné, že i on sám si přál, aby to celé už skončilo. Poté, co Natascha utekla, vyhledal svého nejlepšího kamaráda, se vším se mu svěřil a pak si lehl pod vlak.

Šikana na sociálních sítích

Natascha v den, kdy se jí povedlo utéct, vážila 42 kilogramů. Úplně stejně, jako ve svých deseti letech, kdy se ztratila. Vyrostla jen o 15 centimetrů. Když ji o Priklopilově smrti policisté informovali, rozplakala se. Ani ne tak úlevou, jako žalem. Priklopil byl její noční můrou, žalářníkem a věznitelem, sama o něm několikrát řekla, že to byl zlý člověk a kriminálník. Byl jí ale také nejbližší osobou po dlouhých osm let. Měla na něj víc vzpomínek než na vlastní matku. Její pokoj zařídili spolu, rána po několik let trávili společnou snídaní, čtením. Mnohé věci si během těch 8 let vězení užívala, v mnoha věcech dobrovolně spolupracovala, protože to bylo příjemnější, jednodušší. Tohle ale nikdo slyšet nechtěl. Nikdo to ale nechtěl pochopit. A tak ji za to lidé šikanovali na sociálních sítích. Jak už jsme psali na začátku článku, realita je někdy holt syrovější a komplikovanější, než si někdy přejeme slyšet.

Zdroj: Natascha Kampusch, 3096 dní