Hitlerovo špionážní letadlo bylo dlouho noční můrou Spojenců. Stopku mu vystavil až ruský šlechtic

Výšková pozorovací a špionážní letadla nejsou vynálezem studené války. Už před útokem na Polsko v roce 1939 Němci intenzivně hledali letoun, který by se mohl nad územím nepřítele bezpečně pohybovat ve vysoké výšce mimo dosah stíhaček a protiletadlových děl.

Kýžený stroj přitom měli plánovači Luftwaffe už nějakou dobu doslova před očima, stačilo ho jen náležitě upravit. Řeč je o dvoumotorovém Junkersu Ju 86, který poprvé vzlétl v roce 1934. Používal se v civilní verzi až pro deset cestujících, případně jako lehký bombardér. V této funkci byl ale na začátku druhé světové války kvůli nízké rychlosti, nespolehlivým motorům a nedostatečné výzbroji sestávající ze tří kulometů beznadějně zastaralý.

To ale neznamenalo, že byl úplně nepoužitelný. Aby uspokojili poptávku Luftwaffe, vybavili ho v Junkersu novými dieselovými motory Jumo 207 a hlavně přetlakovou kabinou pro dva muže. Vzduch do ní dodával kompresor levého motoru a tlak vzduchu v ní odpovídal výšce 3 000 metrů. Podle dokumentu Nacistická letadla: Přísně tajné, který můžete vidět ve čtvrtek večer na Prima ZOOM, zajišťovala dokonalý výhled z kabiny tvarovaná dvojitá plexiskla, přičemž do mezery mezi oběma skly se jako prevence námrazy vháněl ohřátý vzduch.

Obě úpravy významně zvýšily výškový dostup letadla. Junkers vyvinul dvě verze, Ju 86 P a Ju 86 R, z nichž první létala 12 000 metrů vysoko a druhá mohla vystoupat až do 14 000 km. Odsud mohla čtyřicítka přestavěných strojů bez obav buďto pomocí tří fotoaparátů pořizovat snímky, nebo shazovat až 1 000 kg pum (4 x 250 kg nebo 16 x 50 kg) uložených ve vertikálních pumovnicích za kabinou pilotů.

Pomsta se blíží

Němci inovované Junkersy nasadili do akce už v roce 1940 nad Francií a Anglií a také nad Sovětským svazem. Do extrémních výšek se za nimi nemohla vydat žádná stíhačka té doby, takže Ju 86 P/R se dokonce zbavily všech kulometů a jako miniaturní přízraky s charakteristickým tvarem svého monokřídla křižovaly oblohu. Pocit bezpečí ale neměl trvat dlouho.

Poté, co se jednomu z výškových Junkersů Ju 86 P podařilo 28. srpna 1942 i z enormní výšky zasáhnout autobusové nádraží v Bristolu a zabít několik desítek lidí, došla Britům trpělivost. Jejich nástrojem pomsty se měla stát upravená stíhačka Spitfire Mk. IX, z níž technici odmontovali kulomety, pancéřování kabiny nahradili překližkou a ponechali jen dva 20mm kanóny. Pilot s dýchacím přístrojem pak s tímto speciálem mohl na krátkou dobu vystoupat až do 13 000 metrů.

Ruský šlechtic útočí

K ostrému střetu došlo 12. září 1942, kdy se k Anglii blížil Ju 86 P pilotovaný Horstem Götzem. Ze země proti němu odstartoval poručík Emanuel Galitzine a v upraveném Spitfiru rychle vystoupal do 13 kilometrů. Zradilo ho ale čelní sklo, které pokryla námraza, přesto stačil vystřelit a Junkers zasáhnout. Pilot Junkersu raději odhodil bomby, stroj otočil zpět a bezpečně přistál ve Francii, Němci ale přišli o iluzi nezranitelnosti.

Souboj byl pikantní i z jiného důvodu: Emanuel Galitzine totiž nebyl ledajakým pilotem. Narodil se jako potomek nejstarší ruské šlechty a jako malý se svými rodiči emigroval po revoluci v roce 1919 z Ruska. Jeho prapradědečkem byl dokonce car Pavel I., nástupce Kateřiny II. Veliké. Piloti obou letadel Götz a Galitzine se pak dokonce 30 let po válce setkali.

Tím ale potíže výškových Junkersů nekončily – v témže roce se podařilo výškové verzi letounu Spitfire V nad Káhirou sestřelit Ju 86 P-2 operující ve výšce 12 800 metrů. Němci poté začali do Junkersů instalovat dálkově ovládaný kulomet ráže 7,92 mm, přesto šly záhy k zemi další dva stroje. Nad legendárními výzvědnými letadly se začalo smrákat a v květnu roku 1943 byly poslední z nich vyřazeny ze služby.

ZDROJ: History of War

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom