Hluk ve sdílené kanceláři. Proč z něj někdo šílí, zatímco jinému nevadí?

V roce 2016 byl v Londýně otevřen Institut Francise Cricka pro biomedicínský výzkum. Otevření předcházely roky plánování a nová stavba za 650 miliónů liber si rychle získala přezdívku katedrála vědy. Pyšnila se klenutými stropy, vysokými okny a rozlehlým atriem uprostřed. Uběhl sotva rok od slavnostního otevření a začínalo být jasné, že někde je problém.

Smích kolegů slavících získání doktorátu se mísil se stovkami hlasů výzkumníků, kteří právě diskutovali o svém projektu. V obrovském otevřeném prostoru, který měl vědce stimulovat ke spolupráci, se množily stížnosti, že se zde nedá přemýšlet, natož se soustředit na objev, který získá příští Nobelovu cenu.

Navzdory všem vznešeným cílům, selhávala architektura budovy tváří v tvář jedné vědecké pravdě. A sice, že pro některé z nás je naslouchat štěbetajícím kolegům stejně nesnesitelné, jako když si vedle vás někdo opakovaně kliká propiskou o čelo.

Sdílené pracovní prostředí neboli tzv. open space se veřejnosti poprvé představil v roce 1904. Na svědomí ho má slavný americký architekt Frank Lloyd Wright. Od té doby se z něj za přispění dalších vymožeností, jako jsou mobilní telefony s otravnými vyzváněcími tóny, tiskány, kopírky nebo žvýkačky stačil proměnit ve zvukovou noční můru.

Na internetu dokonce existuje řada diskuzí o tom, který zvuk je horší. Někomu vadí, když kolegyně třese kelímkem s kostkami ledu, jiný po zvuku dokáže identifikovat, co má kolega k obědu.

Extroverti snášejí okolní zvuky lépe

V roce 2015 provedla společnost Avanta Serviced Office Group výzkum, jehož cílem bylo zjistit, který zvuk lidi v kancelářích nejvíce obtěžuje. Ukázalo se, že je to hovor ostatních, v těsném závěsu následovalo kašlání, kýchání, popotahování nosem, hlasité telefonování a pískání. Proč nám tyhle běžné zvuky vadí? Co je na nich tak zvláštního, že nám dokonce brání v přemýšlení?

Extrémní averze ke zvukům má dokonce svou diagnózu. Misofonie je forma snížené zvukové tolerance. Lidé, kteří touto poruchou trpí, reagují podrážděně na opakující se běžné zvuky ze svého okolí (chroupání jídla, polykání, popotahování nosem). Porucha může vést k závažným stavům úzkosti, hněvu nebo paniky.

Rozličné zvuky působí na lidi různě. Proč? Tomu se v roce 2011 rozhodli přijít na kloub výzkumníci z University College London a Londýnské univerzity. Požádali 118 studentek střední školy, aby vyplnily dotazník, který měl odhalit, jak moc jsou extrovertní, nebo naopak introvertní. Pak jim dali sadu úkolů, které plnily buď při poslechu muziky, nebo při hluku ve třídě. Kontrolní skupina úkoly plnila v tichu. A výsledek? Všechny studentky si vedly lépe v tichém prostředí. Výzkumníci ale také zjistili, že čím extrovertnější osobnost, tím méně ji vadí hluk. Extroverti bývají podstimulovaní a tudíž rádi vyhledávají situace, které je dokážou zase nastimulovat. Takovým podnětem může být třeba hlučné prostředí. Introverti se naopak v hlučném prostředí hůře soustředí. Obtěžujícími zvuky také víc trpí lidé neurotičtí a ti, kteří své projevy mají méně pod kontrolou.

Misofonií trápí překvapivě hodně lidí. Potýkal se s ní pravděpodobně přírodovědec Charles Darwin, spisovatel Anton Pavlovič Čechov nebo Marcel Proust. Ten si dokonce stěny své pracovny obložil korkem, aby ho uvnitř nic nerušilo. Pro jistotu si ještě ucpal uši špunty.

Ticho je lepší než oblíbená hudba

Ačkoli se zdá, že schopnost nenechat se rozhodit nežádoucím hlukem, souvisí s typem osobnosti a neurologickými předpoklady, většina studií trvá na tom, že nejlépe se lidem řeší složité problémy v tichém prostředí.

Proč tomu tak je? Na to existují dvě vysvětlení. To první vychází z předpokladu, že hluk v pozadí obsahuje zvuky podobné našemu vnitřnímu hlasu. Nick Perham, psycholog z Metropolitní univerzity v Cardiffu to vysvětluje takto:“ Když si například snažíte zapamatovat něčí telefonní číslo, pravděpodobně si ho párkrát zamumláte polohlasem.“ Proto každé prostředí, ve kterém zní lidský hlas, bude oslabovat vaši schopnost soustředit se na vlastní myšlenky.

Druhé vysvětlení vychází z toho, že způsob, jakým mozek nakládá s informacemi, které jsou důležité pro dokončení nějakého úkolu, je určitým způsobem v rozporu s okolními zvuky. Náš mozek se totiž nedokáže tak úplně odstřihnout od toho, co se děje kolem nás. I když tomu nevěnujeme pozornost, naše uši vždy poslouchají. To znamená, že když se musíme soustředit třeba na seznam čísel, je rušivý každý zvuk.

A jak je to s posloucháním hudby při práci? Nezáleží na tom, jestli se nám líbí nebo ne, pořád při ní podáváme horší výsledky.

Pokud tedy skutečně naše výkony ovlivňuje okolní hluk, je moderní trend sdíleného pracovního prostředí slepou vývojovou větví. Aby člověk byl skutečně produktivní, je lepší, když si může zavřít dveře.

Zdroj: BBC