Toulky britskou minulostí II (3)

Tentokrát Tony vyráží na jižní pobřeží Cornwallu po stopách pašeráků z 18. století. Pašeráctví bylo tehdy velmi rozšířené A dokonce ohrožovalo národní ekonomiku. Začátek cesty je v malé vesničce Portwrinkle. Lidé z pobřežních vesnic byli závislí na lovu sardinek. U pobřeží se rybky objevovaly v krátkém období mezi koncem léta a začátkem podzimu. V 18. století bylo uvaleno mnoho nesmyslně vysokých daní – včetně daně na sůl, která až 40 x převyšovala cenu soli, která byla potřeba na konzervování sardinek. Stezka vede přímo podél pobřeží. V 18. století se země obrovsky zadlužila kvůli událostem v Americe a obrovsky se rozmohlo pašování veškerého zboží z Francie a dalších zemí. Vymáhání práva bylo velmi složité, finančních úředníků nebylo mnoho a k pašerákům patřila většina obyvatel včetně místního faráře. Pašovala se brandy, gin, sůl i krajky. Z tisíců pašeráků byla však dopadena pouhá hrstka. Zátah na pašeráky proběhl v zálivu Lantic. Ze sta pašeráků se finanční stráži podařilo zadržet jen pět a i ty museli propustit. V 19. století se k moci ve Francii dostal Napoleon a válka byla na spadnutí. Vláda se snažila zasáhnout proti paerákům tvrdě, protože během války tak pašeráci pomáhali Francouzům a připravovali zem o tolik potřebné finance. Pašeráctví bylo čím dál riskantnější. I lidé se v 19. století začali od pašeráctví distancovat. Třetí den jde Tony zase po pobřeží do Portlue. Podél pobřeží jsou odlehlé zátoky a tato cesta je velmi klikatá. Wellingtonovo vítězství nad Francií u Waterloo v roce 1815 se do Cornwallu vrátili vojáci a začali hlídat celé pobřeží. Pašeráci najednou stáli proti dobře vycvičeným a skvěle placeným veteránům z napoleonských válek. Cesta končí na hradě St. Mawes. Pašeráctví v Cornwallu pomalu skomíralo, až postupně vymizelo úplně.