Svatojakubská cesta

Už přes 1 000 let přicházejí poutníci do katedrály ve španělském městě Santiago de Compostela a symbolem jejich cesty je mušle hřebenatky. Základní kameny katedrály byly položeny roku 1060 a uvnitř je zlatý oltář a zlatá schrána, v níž jsou uloženy ostatky sv. Jakuba, jednoho z apoštolů. Ten po Kristově ukřižování opustil Jeruzalém a na sever Španělska se údajně později vrátil, aby byl uvězněn a na příkaz císaře Heroda Agrippy v roce 44 popraven. Jeho tělo pak bylo dopraveno do Galicie a jeho ostatky, nalezené počátkem 9. století, pochovány ve svatyni, nad níž byla vystavěna katedrála. K nalezení ostatků světce došlo v době, kdy bylo třeba posílit španělské křesťany v boji s muslimy, kteří tehdy část Španělska obsadili. Někteří vědci se domnívají, že údajný nález ostatků sv. Jakuba se dobře hodil jako propagandistický čin. Podél Svatojakubské cesty stojí mnoho památek, které jsou s ní úzce spjaté, jako například katedrála ve francouzském Saint-Bernard-de-Comminges oslavující vítězství křesťanů nad pohany. Svatojakubská cesta má prastaré základy, pojí se k ní například dějiny významného římského města Lugdunum, kde před 2 000 lety vznikl římský chrám a aréna a odkud se rozebíhaly silnice, například slavná Via Janus, které dnes představují různé cesty vedoucí do Santiaga de Compostela. Cestu lemují četné svatyně, zasvěcené především bohyni lásky a plodnosti Venuši. Poutníci míjejí i kámen sv. Viléma, na němž měly mladé páry počít své potomky. Celá Svatojakubská cesta je ostatně spojena s magií, plodností a mimozemskými světy. Ve španělských Pyrenejích v městečku Vall de Boí se každoročně slaví sabat čarodějnic „akelarre“, kdy účastníci z hory rituálně snášejí zapálené pochodně. Svátky ohně se dodnes slaví po celém severu Španělska, v místech, kudy prochází Svatojakubská cesta. Církev ale podobné pohanské zvyky pronásledovala, zejména v rámci pověstného pětiletého honu na čarodějnice, který začal v roce 1609. Mučeno bylo na 7 000 lidí, proti mnohým byly vzneseny zfalšované důkazy a stovka lidí, především žen, byla upálena. Santiago de Compostela představuje obvykle cíl celé cesty, ten se ale mohl nacházet i jinde, jak o tom svědčí nedávné výzkumy. Poutníci měli procházet kolem posvátných neolitických dolmenů, ve španělském Baskicku například dolmenu de la Chabola, a dospět až na místo, které bylo tehdy považováno za „konec světa“ – do Fisterry. Různé výklady jména „Compostela“ mohou naznačovat, že v předkřesťanské době se trasa cesty shodovala s Mléčnou dráhou na obloze. V osadě Castro de Barona, původně považované za keltskou, byly nalezeny petroglyfy čitelné v době slunovratu a svědčící o tom, že zde kdysi stála opevněná tvrz s městem. Toto posvátné místo tedy bylo obydleno už před více než 3 000 lety. Cesta na tento „konec světa“ symbolizovala cestu ke konci života. Církev nicméně ve snaze vymýtit tyto pohanské představy prosazovala cíl cesty v Santiagu de Compostela. Pochybnosti existují i o osobě, jejíž kosti v katedrále spočívají. Mohlo by se totiž jednat o španělského biskupa Priscilliana, který byl v německém Trevíru roku 385 odsouzen a popraven, protože hlásal poněkud alternativní křesťanství, uznávající například roli žen ve společnosti. Jeho spisy byly spáleny a církev se pokusila jeho jméno zcela vymazat. V severním Španělsku ale p