Prima Zoom

Rabování v Černobylu trvalo desítky let. Co všechno zaplavilo černý trh v Sovětském svazu?

Tue, 19 May 2026 06:05:03 +0200

Pripjať bylo mladé město – svým založením v roce 1970 i svými obyvateli, většinou mladými pracovníky jaderné elektrárny. Dohromady tu žilo necelých 50 000 lidí a koncem dubna 1986 se už všichni připravovali na nadcházející svátek 1. máje. Nic na tom nezměnil ani výbuch v Černobylské jaderné elektrárně 26. dubna.

Trvalo totiž přes 24 hodin, než se v amplionech místního rozhlasu ozvalo: „Pozor, pozor! Vážení občané! Dnes městská rada rozhodla o evakuaci města na 3 dny v souvislosti s havárií na Černobylské jaderné elektrárně. Dnes, 27. dubna ve 14:00, bude ke každému domu přistaven autobus. Zavřete okna a uzávěry vody. S sebou si vezměte jen nezbytné věci osobní potřeby, doklady a jídlo.“ V té době už k Pripjati mířily dva tisíce autobusů, aby během tří hodin celé město evakuovaly.

Lidé odjížděli v domnění, že se za tři dny vrátí a život půjde dál jako dřív. Prostě to měl být jenom takový neplánovaný výlet. V bytech nechávali veškerý svůj majetek, v taškách si odváželi jen pár věcí na převlečení, vždyť se brzy měli vrátit.

Ty tři dny, co měli být pryč, se protáhly… Většina z obyvatel Pripjati se už nikdy domů nevrátila. Možná se tam byl někdo po letech podívat s průvodcem. A možná i našel dům, kde bydlel – opuštěný, vyrabovaný panelák.

Ráj stalkerů

V románu Piknik u cesty bratrů Strugackých pronikají do tajemné zóny lidé zvaní stalkeři. Riskují životy, aby vynesli předměty, které tu zanechala vyšší civilizace. Podobná situace nastala 14 let po napsání knihy i v Černobylu.

I tady byla zakázaná zóna, kde šlo o život a také sem začali pronikat lidé, kteří odsud odnášeli cenné předměty. Jedním z těch, kdo zamořené území hlídali, byl policista Anatolijus Zarovskis, který po letech na tu dobu vzpomínal pro médium Nastojaščeje vremja: „Stáli jsme v Pripjati z běloruské strany, chránili jsme pořádek a také chránili zónu před pronikáním nepovolaných osob. Dalším naším úkolem bylo zabránit vyvážení potravin a zboží z postižené zóny. Zloději se tam snažili dostat na náklaďácích a dokonce i na buldozerech… Myslím, že ti, co kradli, si riziko neuvědomovali. V sovětských školách se sice vyučovala branná výchova, ale zřejmě z ní měli špatné známky. Nevěděli, co to je radiace, jaký vliv má na organismus a jaké má následky.“

O relativním blahobytu opět vypovídal Anatolijus Zarovskis: „To byl bohatý kraj. Motorky, koberce, křišťál… tehdy nedostatkové zboží… čluny a loďky s japonskými motory. Nacházela se tam spousta cenných věcí, a tak zloději měli co vyvážet.“ A samozřejmě nesmíme zapomenout na veškeré elektrospotřebiče – barevná televize představovala malé jmění. Pokud ji sovětský člověk sehnal, stála ho přibližně půlroční plat.

V první fázi nájezdů ze zóny mizelo všechno, co nebylo připevněné. Pokud se na trhu v Kyjevě objevily nedostatkové obývací stěny, televizory, kazetové magnetofony, mohli kupující tušit, odkud pocházejí. Jenže zboží často putovalo stovky kilometrů daleko.

Přečtěte si také: Smrt dvou Rusů odhalila tajuplnou sektu. Její členové podstupovali dobrovolnou kastraci

Zlodějina a hazard s lidským zdravím postupně dostaly organizovanou podobu. Bandy nájezdníků už nemusely do zóny pronikat tajně nebo násilím, ale jezdily tam po hlavních silnicích vybavené dokumenty s razítky úřadů. Systém byl zkorumpovaný a tady ležely peníze často doslova na ulici.

Rabování pokračuje

Pokud při první fázi nájezdů zmizelo to nejcennější, co nebylo přikované, tak při té druhé došlo i na to, co více či méně obrazně přikované bylo. Zloději se soustředili na sanitární techniku – vany, umyvadla, záchodové mísy. A také přišla řada na kovy… ať už to byly radiátory, elektroinstalace nebo armatury.

To nebyla jen krátká vlna, kovy se z černobylské zóny vyvážely desítky let. Ještě v roce 2016, tedy třicet let po havárii, se v tisku objevila zpráva, že policie zadržela deset lidí, kteří ze zóny vozili šrot do sběru.

Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Voják se tvrdě pomstil za šikanu. Do Leningradu přijel vlak mrtvých

Dokonce se objevily zprávy, že v ohrožení je i unikátní technická památka lidově zvaná Duga. V podstatě se jednalo o gigantický radar sloužící k detekci mezikontinentálních raket. Na území Sovětského svazu byla pouze tři taková zařízení, z nichž se dochovalo jen to v Černobylu. Dnes představuje 170 000 tun oceli. Spekulacemi o tom, že i ona má skončit ve šrotu, se zabývaly i ukrajinské úřady. Podle jejich vyjádření v blízkosti radaru skutečně pracují kovozpracující podniky. Jejich činnost je ale legální a materiál berou z jiných míst.

Jantarová horečka

Zdálo by se, že po opakovaných nájezdech zlodějů z černobylské zóny už nebylo co odnést, ale přeci jenom se něco našlo. V roce 2016 se v tisku objevila řada článků o hledačích „slunečních kamenů“, tedy jantaru. Byla to výnosná práce, za zkamenělou pryskyřici se na černém trhu dobře platilo. Cena za kilogram kousků o váze do dvou gramů byla 50 dolarů. S velikostí nálezu pak strmě rostla. Největší nálezy mohly mít i 100 gramů a tam cena mohla vystoupat až na 7000 dolarů za kilogram. A to už jsou slušné peníze. Hrozba trestu až tři roky vězení byla příliš slabá.

Situace připomínala zlatou horečku ve Spojených státech. Prodávaly se i mapy nalezišť. Vytěžený jantar putoval do Indie, Číny, Saúdské Arábie, kde za něj překupníci dostali dvojnásobek ceny na černém trhu. Jantar ale bylo nutno vytěžit. Aby se k němu samozvaní prospektoři dostali, museli odstranit vrchní vrstvu zeminy a v tom byl problém.

Třicet let po havárii už bylo prostředí kolem jaderné elektrárny natolik bezpečné, že se sem pořádaly turistické zájezdy. O místní půdě, ve které se hledači často celé dny hrabali, to tak úplně neplatí. Stále existují místa se zvýšenou radioaktivitou. Ostatně, když se zde po vpádu na Ukrajinu zakopaly ruské jednotky, koloval po Kyjevu krátký vtip: Můžete dostat Rusa z Černobylu, ale Černobyl z Rusa nedostanete.

Pripjať osiřela, se začátkem rusko-ukrajinské války sem přestali jezdit i turisté, kteří toužili po nevšedním dobrodružství. Ale možná znáte někoho, kdo tam byl. Každému z nich průvodce určitě řekl, aby nic ze zóny neodnášel. Nejde už tolik o radioaktivitu, ale o zachování atmosféry místa. Jedno ze základních pravidel urbexu, tedy navštěvování opuštěných míst, totiž zní: „Neodnášej si nic kromě fotografií, nezanechávej nic kromě otisků svých podrážek.“

Zdroj: Business Insider, IAEA

Video, které jste mohli minout: Vražda v chatce u Ústí: Zloděj kabelů zabil matku i otce, děti sexuálně napadl

Přes druhou největší řeku světa nevede jediný most. Proč 6 400 kilometrů divočiny stále odolává pokroku?

Mon, 18 May 2026 12:45:41 +0200

Amazonka je druhá nejdelší řeka planety. Protéká Peru, Kolumbií a Brazílií, měří přes 6 400 kilometrů a do Atlantiku odvádí víc vody než několik dalších velkých světových řek dohromady. Pro dobrodruhy je to ikona, zhruba to samé, co K2 pro horolezce.

Čtěte také: Vybuchla obávaná sopka Mount Dukono: Úřady potvrdily mrtvé, pátralo se po 20 turistech

Vlastně ani to ne, protože nebezpečnou horu jich aspoň pár zdolá. Amazonku se ale žádným mostem nikdy zkrotit nepovedlo. Walter Kaufmann ze švýcarského institutu ETH v Curychu shrnuje jeden ze zásadních problémů: „Neexistuje dostatečně naléhavá potřeba, aby se taková stavba vyplatila.“ Most by musel být schopný přežít všechno, co si na něj řeka vymyslí, což je samo o sobě téměř nemožný úkol.

Drtivá síla dešťů a nebezpečné plovoucí ostrovy

Amazonka se totiž v průběhu roku rapidně mění. V období dešťů může její hladina stoupnout až o devět metrů a rozteče se do stran tak, že místy spíš připomíná moře. V extrémních případech zaplavené území dosahuje dokonce až 190 kilometrů, tedy víc než vzdálenost z Prahy do Brna.

Její proud s sebou strhává obrovské kusy vegetace, kterým se říká matupás. Jsou to v podstatě plovoucí ostrovy spletené z rostlin a stromů. Některé mají rozlohu několika fotbalových hřišť a tloušťku až tři metry. Kdyby taková masa narazila do mostního pilíře, mohla by ho vážně poškodit.

A nezapomínejme na to, že pralesní půda bývá měkká a nestabilní, extrémní srážky urychlují erozi a agresivní vegetace doslova pohlcuje všechno, co člověk postaví. Vlastně i proto je většina povodí Amazonky osídlena jen řídce. Džungle nakonec všechno schvátí, jak ukazuje i moderní výzkum, který odhalil tisíce zaniklých sídel. V 70. letech, během brazilské vojenské diktatury, měla propojit odlehlé oblasti Amazonie silnice, ale udržovat ji bylo tak drahé, že se na to lidé nakonec vykašlali.

Doprava po řece je tu prostě efektivnější, levnější a přirozenější. A je to dobře, protože jak ukazují výzkumy, každá nová silnice otevírá cestu těžařům, nelegálnímu kácení i těžké technice. Až 95 procent odlesňování vzniká v blízkosti silnic. Studie z roku 2022 dokonce pomocí umělé inteligence odhalila v brazilské Amazonii více než 3,4 milionu kilometrů často neoficiálních cest a vědci je přímo spojili s ničením lesa, požáry i rozpadem původní krajiny.

Zdroj: MDPI, Green Matters, LBV

Video, které jste mohli minout: Krok, který nemá obdoby. Pentagon zveřejnil záběry UFO, ven se dostaly i tajné dokumenty

Zneužívaná milenka řady umělců zemřela ve 23 letech. Znáte celý tragický příběh Dámy s kaméliemi?

Mon, 18 May 2026 12:30:03 +0200

Alexandre Dumas mladší, žijící ve stínu svého otce, autora Tří mušketýrů, byl jedním z dlouhé řady umělců a intelektuálů, kteří podlehli kouzlu krásné kurtizány Marie Duplessis. Věnovala mu ze svého krátkého života několik měsíců plných vášně, jejich aférka ale skončila, když spisovateli došly peníze a nemohl už Marii, zvyklou na luxus, sponzorovat. V dopise jí napsal, že není tak bohatý, aby ji mohl milovat. Žárlil a neodpustil jí, že se dál scházela s jinými. Z mysli ji ale nedostal, a když ve třiadvaceti letech zemřela, zasáhlo ho to. Dával si za vinu, že se od ní odvrátil, a během osmi dní napsal román Dáma s kaméliemi. Příběh převedl do stejnojmenné divadelní hry a Giuseppe Verdi podle knihy záhy složil operu La traviata. Žena, jíž ležela Paříž u nohou, znovu ožila na divadelních prknech. Pouhých pět let po své smrti.

Útěk od agresora

Marie přišla na svět v roce 1824 v Normandii pod jménem Alphonsine Plessis a její dětství bylo poznamenáno chudobou a násilím. Otec byl agresivní alkoholik, kterému ve vesnici přezdívali Satan. Její matku brutálně bil, až před ním musela utéct. Opustila dvě dcery a už se nevrátila. Zemřela, když bylo Alphonsine osm let. Otec potřeboval peníze, a tak ji poslal na práci k příbuzné. Jeden z dělníků na farmě ji ale znásilnil, zaměstnavatelka jí to dávala za vinu a vyhnala ji. Bylo jí 12 let. Otec se o ni nechtěl starat, proto ji prodal sedmdesátiletému starému mládenci, na práci i na sex. Několikrát utekla, ale otec ji vždy přivlekl zpět. Začaly kolovat zvěsti o tom, že ji sám také znásilňoval. Možná proto se rozhodl jí zbavit a odvezl ji ve 14 do Paříže, kde měla sloužit u matčiných příbuzných. Ti ji ale poslali na práci jinam, a tak se protloukala, jak to šlo. Později si svůj příchod do Paříže romanticky přibarvovala a vyprávěla, že ji otec prodal cikánům. Každopádně ji všechno, čím si jako malá prošla, naučilo postarat se sama o sebe.

Falešná šlechtična

Neměla nic, kromě své krásy. Byla vysoká, velmi štíhlá, s bílou pletí, hlubokýma tmavýma očima a sametovými havraními vlasy. Působila svůdně a tajemně. Začínala jako grisette – prostitutka mužů z nižších vrstev, hlavně studentů. Netrvalo dlouho a začal si ji vydržovat jeden bohatý starší vdovec.

Následný románek s okouzlujícím Agénorem de Guiche, budoucím vévodou z Gramontu, nebyl příliš šťastný, protože jeho otec se stavěl zásadně proti. Marie, jak si začala říkat, se ale díky Agénorovi naučila, jak se chovat ve společnosti. K příjmení si přidala „Du“, aby působila jako aristokratka. Chtěla udělat dojem, protože jí bylo jasné, že si svým půvabem může zajistit slušné živobytí. Naučila se spisovně mluvit, psát a číst, aby se z novin dozvěděla, o čem se bavit se zámožnými muži. Věděla, jak se oblékat, měla vkus, byla bystrá a vtipná a brzy se stala vyhledávanou společnicí. Politici, spisovatelé a umělci s ní rádi trávili čas nejen v posteli, ale i při intelektuálních diskuzích. Měla vlastní byt, kde pořádala literární salony, byla zvaná na premiéry do divadel. Obdivoval ji Honoré de Balzac, zamiloval se do ní skladatel Franz Liszt. V té době se také setkala s Dumasem.

Přečtěte si také: Luisa Alžběta Orleánská: Nenosila kalhotky, krkala a prděla na veřejnosti, zemřela ve 32 letech

Spisovatel později tvrdil, že to byl jeho nápad, aby hrdinka románu s sebou všude nosila kamélie. Do Mariiných portrétů, které vznikly během jejího života, byly květiny podle něj domalovány až později díky popularitě knihy. Dochovaly se ale Mariiny účtenky z květinářství, které dokazují, že si kamélie sama kupovala a na pár dní v měsíci si objednávala odrůdu s rudými květy. Když měla u sebe světlé květiny, dávala tím najevo potenciálním zájemcům, že je k mání. Červenými kaméliemi říkala, že teď se to nehodí.

Bílá smrt

Kurtizány té doby byly celebritami, ne každý v nich ale viděl důstojné ženy vhodné k sňatku. Proto souhlasila, když ji hrabě Édouard de Perregaux požádal o ruku. Šlo jí hlavně o to, aby byla finančně zajištěná. Utrácela za drahé šaty, umělecká díla, šperky, večírky a hazard, ale podporovala taky prostitutky, které neměly štěstí jako ona.

Neví se přesně, kdy se u ní začala projevovat tuberkulóza – bílá smrt, jak se tehdy nepříliš prozkoumané nemoci říkalo. Možná za to mohlo její těžké dětství. Příznaky měla nejspíš už v roce 1842, kdy ji vzal hrabě poprvé do lázní v německém Baden-Badenu. Přestože už věděla, že dlouho žít nebude, nevzdala se večírků a alkoholu. Nebo možná právě proto. Její stav se zhoršoval. Hubla, nemohla spát, vykašlávala krev. Měla tu nejlepší možnou lékařskou péči, tehdejší medicína ale uměla pouze mírnit příznaky. Dostávala morfium a opium a ztrácela se před očima. V prosinci 1846 se naposledy objevila na veřejnosti, v lóži divadla Palais-Royal.

V únoru následujícího roku už téměř nemohla mluvit ani dýchat. Nad ránem 3. února vydechla naposledy. Její poslední slova údajně zněla: „Navzdory všemu jsem je všechny milovala.“ Je pochovaná na slavném hřbitově Montmartre mezi těmi, kteří ji také milovali.

Zdroj: NPR, Encyclopedia

Video, které jste mohli minout: Šílený diktátor, který předčil Stalina i Hitlera. Pol Pot vyvraždil čtvrtinu svého národa

Proč má týden zrovna sedm dní? V minulosti to bylo pět, osm, deset i třináct

Mon, 18 May 2026 08:40:02 +0200

Některé časové údaje jsou docela intuitivní a čitelné. Třeba 365 dní v roce. Během nich se stihnou prostřídat všechna roční období a koloběh běží odznova, protože to je (plus mínus) doba, za kterou naše planeta oběhne kolem Slunce. Měsíc je zase jasně ohraničený opakováním lunárních fází – od úplňku do úplňku je to 29,53 dní. Den máme vymezený východem a západem Slunce. Pak už to tak jednoduše nevypadá.

Šedesátky z Babylonie

Proč se den dělí zrovna na 24 částí? Nebylo by pohodlnějších dvacet nebo deset? S tímhle dotazem musíme do starověkého Egypta. Čas tam měřili pomocí slunečních hodin a podobných zařízení, což jim oddělilo den a noc. Určili si, že od úsvitu do soumraku to bude 10 hodin, k tomu přidali ještě hodinu z obou stran a měli dvanáctihodinový den. Noc pak potmě dělili na dvanáct menších úseků na základě toho, jak vycházelo 36 hvězdných skupin, známých jako dekany.

Za dělení hodin a minut po 60 vděčíme Babylóňanům. Minuty si zvládli rozložit na 60 menších dílků jen teoreticky, stopnout je ještě neuměli. První mechanické hodinky na pérko, které počítaly sekundy, se začaly vyrábět až ve druhé polovině 16. století (tenkrát ten čas běžel ještě nějak pomaleji...). Babylóňané taky přišli s tím, že kruh má 360 částí (úhlů). Číslo 360 se jim líbilo nejspíš proto, že na tolik dní odhadovali délku roku. Šedesátku milovali, protože je beze zbytku dělitelná řadou jiných čísel a v tomhle systému se Babylóňanům dobře počítalo.

Prvočíslo z vesmíru

Oproti tomu sedmička tak matematicky pohodlná není a beze zbytku si ji moc nepodělíme. Je to prvočíslo, které jako by mezi všechna ta sudá čísla a násobky šesti vůbec nezapadalo. Naši předkové ale měli své důvody.

O sedmidenním týdnu se píše v dekretu krále Sargona I. Akkadského z doby kolem 2300 př. n. l. Babylóňané byli nadaní astronomové a oporu pro sedm dní v týdnu našli právě ve hvězdách. Respektive v Měsíci a v planetách.

Číslo sedm považovali za posvátné. Sedm bylo hlavních vesmírných těles, která pozorovali pouhým okem (na vynález dalekohledu si lidstvo muselo ještě stovky let počkat). Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn.

Délku lunárního měsíce ustanovili na 28 dní a ten rozdělili na čtyři stejně dlouhé části po sedmi dnech. Každému dni pak přiřadili jednu z planet, proto některé názvy dní v angličtině a dalších jazycích vycházejících z latiny znějí podobně jako planety. Podle jiných zdrojů toto spojení s planetami vymysleli až později staří Řekové.

Pondělí (Monday) – Měsíc (Moon)

Úterý (Tuesday) – Mars

Středa (Wednesday) – Merkur

Čtvrtek (Thursday) – Jupiter

Pátek (Friday) – Venuše

Sobota (Saturday) – Saturn

Neděle (Sunday) – Slunce (Sun)

Sedmička se každopádně stala oblíbeným číslem i mimo Babylonii a našla si své místo v mytologii a literatuře. Nejznámějším důkazem je Starý zákon. Genesis. Bůh stvořil svět za šest dní a sedmý den odpočíval. Prostřednictvím křesťanství pak sedmidenní týden zdomácněl v dalších koutech světa.

Týden? Neznám

Civilizace před Babylónskou říší se k délce týdnu stavěly různě. Nejstarší kalendáře na planetě dokonce nic jako „týden“ neřešily. Jistí si samozřejmě být nemůžeme, ale naši neolitičtí předkové patrně členili kalendář na měsíce, které měly 29 nebo 30 dní, a s těmi už nijak dál nepracovali.

Přečtěte si také: Čas na Marsu ubíhá jinak než na Zemi. Jeho spočítání je noční můra, která ohrožuje lidskou kolonizaci

Obří kamenný kalendář Stonehenge, který se začal stavět přibližně před 4000 lety, má třicetidenní měsíc rozložený na tři týdny po deseti dnech. Desetidenní týdny byly relativně oblíbené napříč kulturami, ale praxe nebyla sjednocená. V Číně se používalo několik různých typů kalendářů. Aztékové a Mayové znali týden o 13 dnech. Starověcí Římané před příchodem křesťanství měli týden s osmi dny a na Jávě trval týden pět dní. Těch pět dní vlastně nezní jako špatná varianta. Pokud by se zachoval dvoudenní víkend, dalo by se o tom uvažovat...

Zdroj: IFL Science, Time and Date

Video, které jste mohli minout: Krok, který nemá obdoby. Pentagon zveřejnil záběry UFO, ven se dostaly i tajné dokumenty

Velký černý pes děsil po staletí Anglii. Jeho původ má hned několik bizarních vysvětlení

Sun, 17 May 2026 06:00:28 +0200

„Pekelní psi jsou abnormálně velcí černí psi. Má se za to, že jsou předzvěstí smrti nebo zlého osudu,“ říká v dokumentu Nevysvětlitelná tajemství s Williamem Shatnerem na Prima ZOOM kryptozoolog Chad Lewis. Podle něj měli být někteří z nich velcí jako dospělá kráva, velmi svalnatí a ve svítících očích jako by jim zářily pekelné uhlíky.

Přečtěte si také: 1000 vojáků se ukrylo v bažině a vylezla z ní jen půlka. Stojí za záhadným masakrem šestimetroví krokodýli?

Zabiják farníků

K asi nejznámějšímu případu, kdy se měl černý pes zjevit, došlo 4. srpna 1577. Tehdy za divoké bouře měl do kostela svaté Marie v Bungay, hrabství Suffolk, vpadnout černý pes. Jak si razil cestu kostelem, zabil dva farníky. Poté se vydal do dvacet kilometrů vzdáleného Blythbourghu, aby v tamním kostele zabil další dva lidi a mladíka. Na dveřích svatostánku měl černý pes zanechat žhnoucí stopy svých drápů, které jsou zde vidět dodnes.

Tolik legendy a popisy záhadného tvora, který neodmyslitelně patří k anglickému folklóru a objevuje se dokonce na korouhvích a ve znacích měst. Existuje ale nějaké vysvětlení tohoto jevu?

Pes baskervillský

Mnoho badatelů se domnívá, že pozorování jsou založena na skutečných zvířatech, jako jsou nepatřičně velcí černí psi nebo dokonce exotické kočkovité šelmy, o kterých se v Británii často psalo.

V roce 2013 našli archeologové poblíž opatství Leiston kostru velkého psa. Zatímco média spekulovala, že se jedná o Black Shucka, vědecká analýza ukázala, že jde o farmářského psa ze 16. století. To ukazuje na tradici soužití lidí a velkých psů, které bylo možné zejména za špatné viditelnosti zaměnit za nadpřirozené tvory.

Mohlo by vás také zajímat: Předzvěst velké katastrofy? Oceán v Mexiku vyplavil „ryby soudného dne“, na pláži byl poprask

Útok psa na kostel v Bungay pak může být vysvětlen silnou bouřkou, při které do kostela uhodil blesk. Také chůze v noci po opuštěných pobřežních stezkách nebo po blatech může vést ke stavům zvýšeného strachu, kdy si lidé špatně vykládají zvuky okolního prostředí, jako je vítr nebo déšť, a ve stínech vidí hrozivé postavy. Své o tom koneckonců vědí všichni čtenáři Psa baskervillského od Sira Arthura Conana Doyla.

Děti a pašeráci

Zkazky byly možná šířeny záměrně. Strach z neznámého hrůzu nahánějícího tvora mohl sloužit tovaryšům jednoho z nejstarších řemesel světa – pašerákům. Když byly v 18. století zavedeny vysoké daně, staly se dlouhé úseky norfolkského pobřeží atraktivní pro skupiny pašeráků. Ti používali plachetnice k dopravě luxusního zboží, jako byl gin, čaj, hedvábí, brandy a krajky z Holandska do anglických pobřežních vesnic. Odsud byl kontraband distribuován do vnitrozemí.

Děsivé příběhy o černém psu tak šířili pašeráci v naději, že vyděšení místní obyvatelé – celníky nevyjímaje – zůstanou v určitých časech doma, což jim umožní nerušeně propašovat svůj náklad na břeh. Dalším, kdo mohl mít zájem na existenci nebezpečného přízraku, pak byli sami obyvatelé zdejších městeček a vesnic. S jejich pomocí totiž odrazovali děti od toho, aby se přibližovaly k nebezpečným útesům…

Zdroj: BBC, Discovery

Video, které jste mohli minout: Dva lvi nemilosrdně zabili a sežrali 135 lidí. Jejich záhadné chování se nakonec povedlo vysvětlit

Krvavé jezero prý mění zvířata v kámen. Jeho okolí je plné mumií, člověku by voda dost ublížila

Sat, 16 May 2026 06:00:02 +0200

Brandtovy obrázky ještě podpořily různé pověsti, které se o tomto tanzanském jezeře vyprávějí. Často se říká, že dokáže zabít jediným dotekem. Pravda ale je, že i když se v okolí jezera Natron dá najít hodně mumifikovaných zvířat, obzvlášť ptáků, do takhle dramatických pozic si je naaranžoval fotograf sám. To ovšem nic nemění na faktu, že mrtvými zvířaty, která vypadají jako zkamenělá, se to u jezera jen hemží.

Chemie jako pro faraona

Natronové jezero je samo o sobě vyloženě fascinující úkaz. Přestože má rozlohu kolem 850 kilometrů čtverečních, jeho hloubka většinou nepřesahuje půl metru. Teplota v něm může vystoupat i na 60 stupňů Celsia. Tyhle extrémní podmínky moc organismů nepřežijí, zato se v nich ale skvěle daří sinicím. Výsledkem je, že barva jezera přechází od sytě oranžové až po krvavě rudou.

Mumifikované mrtvoly zvířat, hlavně ptáků, mají kůži, peří i maso, jsou ale dokonale vysušené. Voda v jezeře totiž obsahuje vysoké koncentrace natronu, směsi uhličitanu sodného a dalších solí. Právě natron používali už staří Egypťané při mumifikaci, protože velmi účinně pohlcuje vlhkost a tuky z těla. Pokud zvíře v jezeře zemře a jeho tělo je vystaveno těmto minerálům, promění se mrtvola postupně v předmět, který připomíná postavy z filmů Tima Burtona.

Kromě vysokého obsahu minerálů se jezero vyznačuje i extrémní alkalitou; pH vody se pohybuje kolem 10, ale za určitých podmínek může vyšplhat až na 12. Pro srovnání – to je stejná hodnota, jakou má bělidlo pro domácnost. Pro člověka by sice krátké namočení nebylo smrtelné, ale agresivní chemikálie by vám způsobily vážné poleptání kůže a očí.

Čtěte také: Hrůzný nález v útrobách krokodýla: Uvnitř byl člověk, záběry z riskantní operace obletěly svět

Navzdory své pověsti je jezero Natron klíčovým místem pro život. Je to hlavní hnízdiště ohroženého plameňáka malého a díky horké vodě se k jejich hnízdům nedostane žádný přirozený predátor. Plameňáci mají navíc speciálně adaptovanou kůži na nohou, která odolává poleptání. A v jezeře, i když jen na jeho okraji u přítoků, žije i jeden druh ryby. Alcolapia ndalalani je tu endemická.

Zdroj: IDR, National Geographic, New Scientist

Video, které jste mohli minout: U jaderné elektrárny v Černobylu hoří les. Požár se šíří, hasičům ztěžují práci vítr a miny

481 metrů vysoká tsunami jako zázrakem nezničila žádnou výletní loď. Lidstvo ji stále má v živé paměti

Fri, 15 May 2026 11:20:17 +0200

Pro představu, gigantické tsunami, které v roce 2004 zdevastovaly Indonésii, Thajsko, Srí Lanku, Indii a další státy, měřily přes 30 metrů. Tsunami, co v roce 2011 způsobila havárii elektrárny Fukušima Daiči, místy dosáhla až 40 metrů. Obě tyto události mají dohromady více než 250 tisíc obětí na životech a zanechaly za sebou nepředstavitelné škody. Vlně, která 10. srpna 2025 udeřila na Aljašku, se ale nemohou vůbec vyrovnat. Byla totiž podle nejnovějších výzkumů až 12x vyšší.

Druhá nejvyšší vlna vůbec

Mohutná tsunami zasáhla 10. srpna 2025 aljašský fjord Tracy Arm jižně od města Juneau. Spustil ji obří sesuv půdy, při kterém se do vody najednou zřítilo přibližně 60 milionů metrů krychlových horniny. Oblast leží u ledovce South Sawyer, který v posledních letech rychle ustupuje. Vědci zatím přesně nevědí, co přesně za sesuvem stojí. Možná to byly intenzivní deště, ale možná svah destabilizovalo právě ustupování ledovce.

Tak či tak podle studie zveřejněné v časopise Science dosáhla následná vlna výšky 481 metrů. To je zhruba o 64 metrů více, než měří střecha newyorského mrakodrapu One World Trade Center bez antény. Moc vyšších tsunami lidstvo v historii nezaznamenalo. Vlastně víme jen o jediné – roku 1958 v aljašské zátoce Lituya Bay vyvolalo zemětřesení vlnu o výšce 524 metrů.

Čtěte také: Dva Češi zemřeli v Norsku. Jeli rybařit, záchranáři našli jen těla a převrácený člun

V roce 2025 se ale objevil ještě jeden zajímavý fenomén. Vědci zjistili, že vlna se fjordem přelévala tam a zpátky déle než 24 hodin. A to je shodou okolností taky teprve druhý podobně zdokumentovaný případ na světě. První zaznamenali odborníci v Grónsku v roce 2023.

„Výzkum ukazuje, že uzavřené pánve, jako jsou fjordy, mohou fungovat jako obrovské ladicí vidlice,“ uvedl hlavní autor studie Thomas Monahan z Oxfordské univerzity. Podle něj má každý fjord kvůli svému tvaru a geometrii vlastní unikátní „podpis“, který ovlivňuje chování megatsunami.

Beze svědků

Štěstí je, že byl fjord Tracy Arm v den katastrofy prázdný, běžně ho totiž navštěvují výletní lodě. Velké vlny koneckonců popsali i kajakáři, kteří se pohybovali u ústí fjordu, tedy ve vzdálenosti mnoha kilometrů od sesuvu. Dokonce byly tak silné, že jim odnesly vybavení. Nikdo se ale nezranil a nikdo nezemřel.

Pro vědce nicméně absence přímých svědků znamená trochu komplikaci. Aby zjistili, co se přesně odehrálo, využili satelitní snímky, seizmická data a počítačové modely, a zaznamenali i dlouhotrvající vibrace, které odpovídaly opakovanému přelévání vody ve fjordu. Důležitou roli sehrál i satelit Surface Water Ocean Topography provozovaný NASA a francouzskou kosmickou agenturou CNES. Data ukázala, že tsunami byla energeticky silnější, než předpokládaly původní modely.

Mezi výletními společnostmi teď zcela pochopitelně panují obavy, aby se něco podobného neopakovalo, do oblasti proto už výletní lodě neposílají. Vědci ale tvrdí, že budou podobné katastrofy v budoucnu moci předvídat. Jak upozornil spoluautor výzkumu Stephen Hicks, už několik dní až hodin před sesuvem zaznamenaly přístroje rostoucí počet drobných zemětřesení, která můžou signalizovat, že se hornina rozpadá. „Mnoho seizmických stanic poskytuje data v reálném čase. To nám dává naději, že bychom poznatky mohli jednou využít pro varovný systém,“ uvedl.

Zdroj: PHYS.org, BBC, Science, CNN

Video, které jste mohli minout: Vystresovaný slon v amoku rozdupal člověka. Vzduchem létala i auta, ukazují záběry

Zlato na stromech a hudba proti komárům. Biologické podivnosti, které skutečně fungují

Fri, 15 May 2026 11:10:58 +0200

Živočichové i rostliny často předvádějí zdánlivě neuvěřitelné schopnosti nebo vlastnosti, které ale mají vždy svůj význam. O mnoha vědeckých výzkumech organizovaných lidmi už se to s takovou jistotou říct nedá. Pojďme se na chvíli ponořit do světa bizarních jevů, teorií i zvířat.

Přečtěte si také: Nejjedovatější had světa se bojí jen dvou predátorů. Člověka varuje zvláštním manévrem

Více hadího jedu

Mezi nejbizarnější odborné profese určitě patří specializovaný obor související s prudce jedovatými hady. Když vás takový had uštkne, pomůže vám hadí sérum získané z hadího jedu. Získat ho přímo od hada může specializovaný zoolog, nejlépe herpetolog, který to nejen umí s hady, ale dokáže dál s hadím jedem pracovat. Jed se totiž používá i v lékařském výzkumu a může pomoci při léčbě mrtvice, infarktu a mozkových poruch. V případě přípravy hadího protijedu jde v našich podmínkách o nedoceněné povolání, náš jediný jedovatý had zmije obecná (Vipera berus) totiž svým jedem šetří a podle Prague Medical Record tak dojde v průměru ke 13 uštknutím ročně.

Růžový pásovec

Tohle růžové stvoření vypadá jako chlupatá housenka zkřížená s humrem. Pláštník malý (Chlamyphorus truncatus) je nejmenší druh pásovce a s délkou asi 13 cm se vám vejde tak akorát do dlaně. Žije na písečných pláních a v suchých křovinatých oblastech Jižní Ameriky a díky své schopnosti rychle se pohybovat v písku je známý také jako písečný plavec. Jedinečné růžové zbarvení zapříčiňuje krev, která se do jeho krunýře vlévá kvůli termoregulaci a pomáhá pláštníkům v horkém a suchém podnebí udržovat stálou vnitřní teplotu. Bohužel je nelze chovat jako domácí mazlíčky, vlivem stresu totiž rychle umírají.

Hladová masožravka

Masožravá špirlice nachová (Sarracenia purpurea) chytá neopatrný hmyz do svých listů ve tvaru džbánu. V roce 2019 ale vědci s překvapením zjistili, že špirlice pojídají i mloky. Tým výzkumníků odebral vzorky několika stovek rostlin v Ontariu a zjistil, že asi 20 % z nich obsahovalo alespoň jednoho mladého mloka, přičemž mnohé rostliny zachytily i několik obojživelníků najednou. Mloci se utopili, vyhladověli nebo se uvařili v kyselé tekutině a po smrti se asi 10 dnů rozkládali. Odhaduje se, že dravé rostliny mohou každoročně pozřít až 5 % populace mladých mloků. Špirlice nachová se přirozeně vyskytuje v Severní Americe, v roce 2011 se ale objevila i ve Žďárských vrších, kam ji nejspíš vysadil nějaký vtipálek.

S hudbou na komáry

Podle jedné vědecké studie komáří samičky po desetiminutovém poslechu písně Scary Monsters and Nice Sprites od amerického producenta elektronické hudby, který si říká Skrillex, sají méně krve a hůře se páří – alespoň ve srovnání s komáry ponechanými v tichu. Proč ale tým vědců zabývajících se výzkumem hmyzu vůbec vystavil komáry produkci DJ Skrillexe? Nejspíš je zajímalo, jestli by se hlasitá hudba dala použít k ovlivnění chování komárů jako ekologicky šetrná alternativa k insekticidům. Tým vyšel z předpokladu, že by hudba mohla komáry rozptýlit a zabránit jim, aby se zaměřili na blízký zdroj potravy a potenciální partnery. V případě Skrillexe se to dokonale potvrdilo.

Australský zlatovník

Austrálie je, zdá se, zemí neomezených možností – drahý kov tu totiž doslova roste na eukalyptových stromech. Jde sice jen o mikroskopické částečky, i to má ale dalekosáhlé důsledky. Eukalyptus nebo také blahovičník má totiž mnoho zajímavých vlastností. Jeho kořeny například kvůli vodě sahají až do hloubky 40 metrů, a právě takhle hluboko bývá k nalezení i zlato. Jeho titěrné částečky pak spolu s jinými minerály putují výživovým systémem stromu a končí v listech, větvích i kůře.

Těžba zlata z listů by se ale nevyplatila – vědci spočítali, že by bylo potřeba 500 stromů rostoucích nad zlatým nalezištěm, aby z nich bylo dost cenného kovu na jeden prstýnek. Vyšší obsah zlata ale může upozornit na ložisko pod povrchem – v roce 2019 tak hledači zlata pod jedním „zlatým“ eukalyptem narazili v hloubce 44 metrů na šestimetrovou zlatou žílu.

Zdroj: Live Science, Science Focus

Video, které jste mohli minout: Nejnebezpečnější zvíře Afriky je býložravec, který zabije 500 lidí ročně. Podívejte se, jak útočí na vetřelce

Platí Benešovy dekrety i dnes? Osud Němců a Maďarů se řeší jen v několika z nich

Fri, 15 May 2026 06:00:08 +0200

V pořadí druhý prezident samostatného Československa Edvard Beneš po Mnichovské dohodě a odchodu do Londýna dosáhl v roce 1940 uznání své exilové vlády jako zástupce československého zahraničního odboje. Za normálních okolností by tato vláda připravovala zákony, které by poté projednal parlament. To ale v době války nebylo možné – první poválečné Prozatímní Národní shromáždění se sešlo dokonce až v říjnu 1945.

Beneš a desítky podpisů

Samotný pojem „Benešovy dekrety“ je částečně zavádějící. Jde sice o dekrety prezidenta republiky, on sám ale zdaleka nebyl jejich autorem. Beneš dekrety vydával na základě návrhu vlády a po projednání Státní radou, což byl poradní orgán exilové vlády. Pravdou je, že Edvard Beneš dekrety podepisoval. Aby ale mohly vstoupit v platnost, museli je zároveň spolupodepsat i předseda vlády a příslušný ministr. Ten pak zodpovídal za jejich provedení.

Mnohé z dekretů vydaných v roce 1945 podepsali vlastní rukou i další členové vlády. Například pod dekretem 5/1945 Sb. z 19. května 1945, v němž se mimo jiné řeší zabavení (národní správa) majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, najdeme spolu s Benešovým celkem 24 podpisů včetně podpisu Klementa Gottwalda, který byl v té době náměstkem předsedy vlády a předsedou Národní fronty.

Přečtěte si také: Mnichovská dohoda nebyla první zradou. Spojenci Československo obětovali už o 13 let dříve

Dekrety o všem možném

Existuje celkem 143 dekretů, z nichž bylo jen 44 vydáno v zahraničí. Drtivá většina takzvaných Benešových dekretů spatřila světlo světa až po březnu 1945 na již osvobozeném území Československa.

Většina z nich řešila chod exilové vlády, později pak denacifikaci, obnovu ekonomiky, znárodnění těžkého průmyslu a bank, ale i běžné fungování státu. Dekrety tak zaváděly středoevropský čas nebo zřizovaly nové školy, nařizovaly brannou a pracovní povinnost nebo obnovovaly měnu.

Ani slovo o odsunu

Z desítek vydaných takzvaných Benešových dekretů se zřejmě nejdiskutovanější skupina zabývala konfiskací majetku etnických Němců a Maďarů a jejich budoucím postavením. Právě na ně se téma Benešových dekretů s oblibou nesprávně zužuje. Přitom se jedná maximálně o šest dekretů.

Tyto mimo jiné zařadily Němce a Maďary mezi „státně nespolehlivé osoby“. Za osoby národnosti německé nebo maďarské pak považovaly každého, kdo se „při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásil k německé nebo maďarské národnosti“. Zásadní význam pro další osud Němců a Maďarů pak měl dekret 33/1945 Sb. ze 2. srpna 1945, který příslušníkům těchto národností odebíral československé občanství, pokud během šesti měsíců neprokázali, že zůstali věrni Československé republice.

Tato ustanovení předpokládala kolektivní neloajalitu Němců a Maďarů a s příslušnými závěry Postupimské konference (skončila 2. srpna 1945) schvalujícími masové přesuny zejména německého obyvatelstva z osvobozených území celé Evropy otevřela cestu k nucenému vysídlení až 3 milionů Němců a 70-90 tisíc Maďarů z území Československa. O samotném vysídlení, které probíhalo až do roku 1951, přitom v Benešových dekretech nenajdeme ani slovo.

Dekrety jsou platné

Dekrety prezidenta republiky byly dodatečně Ústavním zákonem ze dne 28. března 1946 č. 57/1946 Sb. schváleny a prohlášeny za zákony. Po svém vydání ale byla řada Benešových dekretů měněna nebo rušena, takže v současné době je součástí právního řádu České republiky a Slovenské republiky pouze devět dekretů vydaných v zahraničí a 48 dekretů vydaných už na území Československa.

Legalitu a legitimitu dekretů potvrdil Ústavní soud ČR ve svém nálezu z roku 1995 s tím, že jimi nastolené změny zůstávají zachovány. Zkoumat, jestli zůstávají platnou součástí českého právního řádu, soud odmítl, protože dekrety jsou už právně neúčinné. To znamená, že se dnes podle nich nesmí rozhodovat.

Sudetští Němci ustoupili

Zrušení Benešových dekretů mělo v minulosti ve svém programu Sudetoněmecké krajanské sdružení známé také jako Sudetoněmecký landsmanšaft. Největší z německých vysídleneckých spolků ale po roce 2015 postupně upravil své stanovy, když z nich formulace o právním nároku na domovinu a její znovuzískání stejně jako požadavky na navrácení zkonfiskovaného majetku vypustil.

Mohlo by vás také zajímat: Sněmovna odsoudila sjezd sudetských Němců v Brně. Posselt to označil za frašku

Na úrovni vlád se situace vyjasnila mnohem dříve. „V roce 1997 se Česká republika a Spolková republika Německo v Česko-německé deklaraci dohodly, že křivdy spáchané v minulosti na obou stranách náleží minulosti a že nebudou zatěžovat své do budoucna orientované vztahy politickými ani právními otázkami společné minulosti,“ komentoval Úřad vlády ČR stav, který platí už téměř tři desetiletí.

Zdroj: Vláda ČR, PSP ČR

Video, které jste mohli minout: S okupanty jsme bojovali na dvou místech, řadu „neposlušných“ velitelů Němci nakonec popravili

Adolf Hitler na ženách nesnášel make-up. Němkám ho zakazoval, jedna žena ho ale neposlechla

Thu, 14 May 2026 11:35:02 +0200

Podle historičky Irene Günther, autorky knihy Nazi Chic, byla ideálem německé ženy už před válkou silná, opálená, zdravá a plodná venkovanka, která může dát Říši hodně árijských dětí. Vlasy (nebarvené!) nosí stažené do copu nebo drdolu. Má být přirozeně krásná, takže nepotřebuje rtěnku ani umělé řasy. Obejde by se i bez vysokých podpatků, hedvábných punčoch a cigaret, nedoporučovalo se ani nosit kalhoty. To všechno příslušelo jen zkaženým paničkám z měst, promiskuitním herečkám z Hollywoodu a Francie nebo „rasově méněcenným“ ženám, které jsou sobecké a myslí na svůj vzhled, místo aby se staraly o rodinu. Propaganda psala o tom, že židovky se zdobí a pudrují, ale doma mají nepořádek.

Přečtěte si také: Eva Braunová toužila po moci. O sebevraždu se nepokusila až v bunkru s Hitlerem

Heinrich Himmler zakázal ženám, které se účastnily programu Lebensborn na obnovu árijské rasy, používat rtěnku, lakovat si nehty nebo si holit obočí. SS Obergruppenführer Friedrich Jeckeln v roce 1937 napsal, že pro dobré zdraví je hod oštěpem nebo skok o tyči cennější než rtěnka. Sport ano, ale žádné hubnutí, aby měla žena sílu na plození dětí. A když už měla nějaká Němka potřebu se malovat, ať aspoň používá rtěnky německé výroby. Byl to jen další způsob, jakým se nacisté pokoušeli kontrolovat životy lidí.

Privilegium milenky

Pro jednu ženu v Říši pravidla ale neplatila. Eva Braunová, Hitlerova milenka, byla známá parádnice. Několikrát za den se převlékala a make-upu se odmítala vzdát. Až do konce svého života si užívala módní výstřelky, kožešiny, parfémy a rtěnky – ale ne německé výroby. Ty ukradené v okupované Francii. Hitler sice nad jejími nákupy brblal, ale platil. Občas si neodpustil narážky. Autorka biografie Evy Braunové, Nerin E. Gun, zaznamenala, že Hitler například před svou milenkou velebil vévodkyni z Windsoru, která měla při setkání s ním jednoduché šperky a jemné líčení. Eva si z toho ale nic nedělala a líčila se stejně výrazně jako dřív, bez ohledu na politiku i ekonomickou situaci země.

„Německé ženy žijí bez krásy. Potěšení je pro německou ženu prakticky neznámé. Příděl oblečení a téměř úplná absence kosmetiky a toaletních potřeb jí znemožňují vypadat atraktivně. Za jeden rok si může koupit jedny náhradní šaty nebo sadu podřadného spodního prádla, ale ne obojí. Může si koupit šest párů punčoch, pokud je sežene. Aby si koupila obyčejný kabát, musí obětovat šaty i punčochy. Dokonce potřebuje zvláštní povolení na koupi plstěného klobouku nebo páru bot, a to je téměř nemožné získat. Může si koupit pudr, ale rtěnka, lak na nehty a parfémy prakticky zmizely, protože kořist z Francie a nížin je vyčerpána,“ píše válečný korespondent v roce 1942 v americkém tisku po návratu z Německa.

Barva vítězství

A jak to vypadalo u Spojenců? Ti taky řešili finanční tíseň a nedostatek materiálu, postavili se k tomu ale jinak. Kvůli armádní spotřebě nylonu a gumy se musela omezit výroba punčoch a podvazků. Kosmetika ovšem ženám zůstala. Byla relativně levná a dostupná, takže se v její výrobě pokračovalo. Prodejci se museli adaptovat na nové podmínky, a když nemohli na rtěnky používat kovové obaly, které byly potřeba ve válečném průmyslu, začali balit rtěnky do plastu nebo papíru. Válku využívali v reklamách, které zobrazovaly hrdinky ‒ sestru Červeného kříže nebo pilotku ‒ se správným odstínem rtěnky na rtech. V té době vznikly speciálně pro ženy v uniformách odstíny jako Victory Red, Montezuma Red nebo Auxiliary Red. Článek z roku 1941 popisoval britské ženy sloužící na pohotovosti, které si vždy najdou chviličku, aby si nalíčily rty, i když okolo padají bomby.

V roce 1943 nakreslil J. Howard Miller plakát s heslem „We can do it!“ (My to zvládneme!) s dívkou, které se později začalo říkat Rosie the Riveter, jako povzbuzení pro všechny pracující ženy. Rtěnka se považovala za prostředek k seberealizaci, rychlý nástroj, jak zahnat smutek a zvednout si sebevědomí. Rudá rtěnka byla už od počátků 20. století symbolem boje za emancipaci. Nosily ji feministky a rebelky. Když pak za druhé světové války ženy v továrnách musely ukázat, co v nich je, dodávala jim rtěnka sílu a víru. Stala se také znakem vlastenectví. A jakmile se rozneslo, že Vůdce nesnáší make-up a nacisté německým ženám zakazují se líčit, byl to důvod navíc na make-up nezapomenout.

Zdroj: WNYC, History with Amy

Video, které jste mohli minout: Hořký Den vítězství: Putin uvízl v pasti. Pomalá katastrofa se mu může vymstít, píší The Times

Kdy lidé poletí k Saturnu? Vědci spočítali přesný rok, nikdo z nás se ho nedožije

Thu, 14 May 2026 11:20:01 +0200

Předně je potřeba zmínit, že na Saturnu asi nikdy nepřistaneme. Není totiž na čem přistát. Saturn je tvořený převážně plyny, které přecházejí do kapaliny. V jeho atmosféře navíc vanou silné větry a působí velký tlak. Větší smysl dává pokusit se dostat k některému z jeho měsíců. Podle posledních dat NASA jich má Saturn přesně 274, z toho 128 objevili astronauti teprve loni. Některé jsou příliš malé a přistání by byl velký risk. Vědci vytipovali dva, které jsou z hlediska dalšího zkoumání nejzajímavější.

Saturnovy měsíce vhodné pro lidi

Enceladus je malý, měří jen asi 500 kilometrů. Odráží sluneční světlo nejvíc ze všech těles ve vesmíru. Kvůli tomu je jeho povrchová teplota extrémně nízká, kolem mínus 200 stupňů Celsia. Nemusí být ale tak chladný, jak se zdá. Snímky z lodi Voyager z roku 1980 ukázaly, že jeho povrch je místy nečekaně hladký, někde jsou však krátery o průměru až 35 km, což znamená, že tam v nedávné době probíhalo něco geologicky významného.

Klíčové je, že pod silnou vrstvou ledu na povrchu se skrývá oceán. Agentury NASA, ESA a ASI společně vyslaly k Saturnu sondu Cassini, která v jeho systému obíhala 13 let a během té doby zjistila, že z povrchu Enceladu tryskají do prostoru ledové částice a plyn rychlostí přibližně 400 metrů za sekundu. Část vystřelovaného materiálu padá zpět na povrch měsíce jako sníh, což pomáhá tomu, že je stále zářivě bílý. Vědci ze vzorků zjistili, že Enceladus disponuje řadou chemických složek potřebných pro život. Měl by tam být oxid uhličitý, metan, možná trochu amoniaku, oxid uhelnatý nebo dusík, soli a oxid křemičitý. Hustota organických materiálů v oblaku byla asi 20krát vyšší, než se předpokládalo. Pravděpodobně se tam nacházejí hydrotermální průduchy, které uvolňují do oceánu horkou vodu bohatou na minerály. Erupce jsou nejspíš nepřetržité.

Přečtěte si také: Záhada Saturnových prstenců je vyřešena? Jejich vznik dostal pořádně dramatické vysvětlení

Druhým adeptem na bližší kontakt je největší měsíc Titan. Respektive je na prvním místě. Jako jediný měsíc v naší sluneční soustavě má vlastní atmosféru, kterou z většiny tvoří dusík. Protože chybí kyslík, museli byste tady mít dýchací přístroj a taky něco na ohřátí, je tu mínus 179 stupňů Celsia. Zato není potřeba mít tlakový skafandr jako na Měsíci nebo na Marsu. Gravitace je o něco vyšší než na našem Měsíci. Neví se zatím o jiném vesmírném tělese, kromě Země, kterému na povrchu proudí kapaliny. Titan má mraky, déšť, řeky, jezera a moře, sice ne z vody, ale z kapalných uhlovodíků jako metan a etan. Sonda Huygens, kterou sem v roce 2005 vypustila Cassini, naměřila rádiové signály, které naznačovaly přítomnost oceánu v hloubce 55 až 80 kilometrů pod povrchem. Titan je tedy potenciálně obyvatelný. Žádné důkazy o tamějším životě ovšem zatím nemáme.

Titánská konference

Letos 11. a 12. června se koná v Southwest Research Institute v Boulderu v americkém Coloradu konference Humans to Titan Summit (Summit lidí k Titanu), která představí vědecké cíle a koncepty lidských misí k Titanu. „Není předčasné o tom začít přemýšlet,“ říká Amanda Hendrix, ředitelka Planetárního vědeckého výzkumného institutu v Tucsonu a prezidentka skupiny Explore Titan, která setkání pořádá. „Myšlenkou summitu je spojit lidi z různých komunit – inženýry, vědce, zástupce průmyslu, akademickou obec a odborníky na robotické a pilotované vesmírné lety. Vedeme základní rozhovory o tom, jaké předběžné mise potřebujeme, abychom se dostali k Titanu nakonec i s lidmi.“ Po poslední lidské výpravě na Měsíc v roce 1972 přišla dlouhá pauza, kterou ukončila až letošní mise Artemis II. „Nyní jsme, doufejme, zpět na správné cestě, jak dostat lidi na Měsíc a NASA hovoří o Marsu jako další destinaci, kam se člověk vypraví,“ podotýká Amanda Hendrix.

Saturnův měsíc Titan už měl návštěvníka ze Země, zmíněnou sondu Huygens. Na Titanu přistála 14. ledna 2005, posílala z jeho povrchu data po dobu 72 minut a drží dosavadní rekord v nejvzdálenějším přistání od Země.

Další na řadě je robotická mise NASA s oktokoptérou Dragonfly, která má na šest let trvající cestu k Titanu vyrazit v roce 2028. Po přistání čekají Dragonfly tři roky práce při průzkumu různých lokalit. Podle Amandy Hendrix není nereálné dostat nakonec na Titan lidi a pokusit se tam žít. „Chceme summitem povzbudit komunitu k zamyšlení nad tím, co je potřeba udělat a jaké jsou možnosti. A zasít semínko toho, že je to reálná možnost.“

Plán cesty

A kdy se tam vypravíme? Mezinárodní tým badatelů to před pár lety spočítal. Je to tedy jen teorie, ale nabízí konkrétní představu o tom, jak se bude výzkum vesmíru vyvíjet v následujících desetiletích. Vycházeli z dosavadních pokroků lidstva na tomto poli a zohledňovali, jak daleko se ve vesmíru dostalo a kolik let mezitím uplynulo. Brali v úvahu rozpočet NASA a technologický pokrok. Vyšlo jim, že člověk přistane na Marsu v roce 2038, ovšem vzhledem k tomu, že vesmírný program mívá zpoždění, jako pozdější variantu nabídli rok 2048. Pásu asteroidů by člověk mohl dosáhnout v roce 2073, Jupiterova systému v roce 2103 a Saturnova v roce 2132.

Zdroj: Universe Today, Space

Video, které jste mohli minout: Technologie, která nemá obdoby. Let k Měsíci je jen začátek, popisuje expert plány mise Artemis

Muži mají poprvé v historii méně dětí než ženy. Kde se stala chyba?

Thu, 14 May 2026 09:00:57 +0200

Každé dítě má jednoho otce a jednu matku, hlavní rozdíl je ale vždycky v tom, kolik mužů a žen se do reprodukčního věku vůbec dostane. Příroda sama od sebe „vyrábí“ víc chlapců než dívek (poměr cca 105 ku 100), protože je zvyklá, že muži častěji umírají mladí. Ať už kvůli válkám, fyzicky náročné práci, alkoholu, kouření nebo horšímu zdravotnímu stavu. Rozdíl se tím pádem vždycky dorovnal.

Jenže moderní medicína, bezpečnější život a lepší zdravotní péče situaci změnily. Muži dnes přežívají mnohem častěji až do dospělosti a rozdíl se už nestihne vymazat. Výsledkem je, že v populaci přibývá mužů, zatímco žen je relativně méně, takže průměrný počet dětí na jednoho muže (TFR) nezadržitelně klesá.

Asijský extrém a selektivní potraty

V Evropě a Severní Americe se podobný trend objevil už před desítkami let, jen nebyl tolik vidět. Zato v Asii nyní nabírá na extrémních obrátkách. V zemích jako Čína nebo Vietnam tento přirozený nepoměr navíc ještě uměle prohlubují selektivními potraty.

Na 110 narozených chlapců tam tak momentálně připadá jen 100 dívek. Miliony mužů v těchto regionech tím pádem vstupují do dospělosti s vědomím, že pro ně na trhu partnerství dost možná nebude místo. Afrika naopak podle vědců zatím zůstává výjimkou, ale i tam se může situace během století změnit.

Podle vědců nejde přitom jen o vztahy nebo seznamování. Rostoucí počet bezdětných mužů může mít dopad i na fungování společnosti. V budoucnu totiž může přibývat starších mužů, kteří nebudou mít žádnou rodinnou podporu, což může zvýšit tlak na sociální systém, zdravotnictví nebo péči o seniory. Některé studie už dnes upozorňují, že osamělost a sociální izolace mají výrazný vliv na psychické i fyzické zdraví.

Zdroj: Institut Maxe Plancka, University of Oslo, INED, PNAS

Video, které jste mohli minout: Důležitý objev českých vědců: Kořeny rostlin zesílí, když narazí na překážku

Ve Velké čínské zdi se ukrýval poklad. Bronzové dělo zastínil jen zoufalý vzkaz dělníka

Wed, 13 May 2026 16:45:46 +0200

Archeologové pracovali na Ťien-kchou, jednom z nejstrmějších a nejdivočejších, ale taky nejkrásnějších úseků Velké čínské zdi severně od Pekingu. Během unikátní a precizní rekonstrukce zvládli prozkoumat tři strážní věže a přilehlé hradby tak detailně, jako nikdy předtím. A to, co pod cihlami a sutí našli, ukazuje, jak živo tu bývalo mezi lety 1368 a 1644.

Čtvrttunový nástroj zkázy

Nejvýraznějším nálezem je bronzové dělo dlouhé asi 89 centimetrů a vážící celých 112 kilogramů. Na zbrani se dochoval nápis „5. rok éry Čchung-čen“, což odpovídá roku 1632. Konstrukce hodně připomíná evropská děla, především tvarem a velikostí hlavně. Pro odborníky je to de facto potvrzení teorie, že mezi Čínou a Evropou v 17. století fungovala výměna vojenských technologií.

Výzkum ale neodhalil jenom vojenské vybavení. Archeologové se zaměřili na vnitřní prostory věží, kde narazili na důkazy o každodenní logistice. Ve strážní věži označené číslem 118 archeologové našli vyhřívané cihlové lůžko a kamna. Podobné konstrukce byly v severní Číně běžné a umožňovaly přežít kruté zimy v horách. Ve věži číslo 117 se zase objevil kamenný nápis z roku 1573, který pravděpodobně určuje dobu výstavby této části zdi.

Archeologové našli také zbytky plodin, léčivých rostlin a zvířecích kostí. Ty ukazují, co vojáci jedli, jak se léčili i jak zpracovávali maso. Našlo se i celkem 28 předmětů z tyrkysu. Analýzy naznačují, že pocházely z dolů v provinciích Chu-pej, Che-nan a Šen-si, což potvrzuje, jak rozsáhlé obchodní vazby vedly napříč severní Čínou.

Čtěte také: Děsivý objev v dovolenkovém ráji. Řecký rybář našel dron se 100 kg výbušnin, vše halí záhada

Nejsilnější emoce ale u odborníků vzbudila jedna z nalezených cihel. Na rozdíl od ostatních, které nesou technické údaje o hmotnosti pro kontrolu kvality v pecích, tato obsahuje osobní vzkaz. Text v překladu zní: „Nic než alkohol nebo starosti; tři roky dřiny mi vybělily vlasy“. Svérázný vzkaz podle odborníků musel na cihlu vyrýt jeden z dělníků, který se na stavbě podílel.

Video, které jste mohli minout: Milion mezi rohlíky: V pražském supermarketu zasahovala policie. Netuší, komu peníze patří

Desítky potopených lodí a tisíce mrtvých. Německé ponorky úspěšně přenesly válku až na jih Afriky

Wed, 13 May 2026 13:00:07 +0200

Cílem nájezdu bylo okolí Kapského Města, kudy vedla mimořádně významná zásobovací trasa Britského impéria. Lodě přepravující zboží, potraviny, suroviny a také válečný materiál a vojáky z Austrálie, Indie a mnoha dalších oblastí se sunuly podél pobřeží Afriky, obeplouvaly Mys Dobré naděje a mířily k sierraleonskému Freetownu. Zde se pomalejší plavidla formovala do konvojů.

Přečtěte si také: Ponorky byly největším postrachem lodí. Pak se objevil smrtící ježek

Útok na vzdálenost 6000 námořních mil (11 100 km) dělící francouzský přístav Lorient od Kapského Města byl možný díky novým oceánským ponorkám typu IX a taktice zásobovacích ponorek (v angličtině milch cows, tedy dojné krávy), které prodlužovaly operační dosah U-bootů na dvojnásobek.

Dálkové ponorky

Pro operaci Eisbär vyčlenilo německé Velitelství námořní války (Seekriegsleitung, SKL) čtyři oceánské ponorky typu IXC a čtyři ponorky vylepšeného typu IXD2. Veleli jim někteří z nejlepších ponorkových velitelů, jako byli Harald Gelhaus, Werner Hartenstein nebo Carl Emmermann.

Oceánská ponorka typu IXC nebyla žádný drobeček. Na délku měřila 76 metrů a výtlak pod hladinou dosahoval 1257 tun. Posádku tvořilo 49 mužů, kteří mimo jiné obsluhovali dva 9válcové dieselové motory MAN M9V 40/46 se zásobou 215 tun paliva. Pod hladinou mohla ponorka přejít na pohon dvěma elektromotory SSW Typ 2GU 345/34, které čerpaly energii ze dvou 64článkových baterií AFA 44 MAL. Na hladině dokázala ponorka plout rychlostí 35,7 km/h, pod vodou pak 13,8 km/h. V případě potřeby se potopila až do hloubky 230 metrů.

Ponorka byla silně vyzbrojená. Hlavní zbraní bylo šest torpédometů ráže 533 mm (čtyři příďové a dva záďové), pro něž měla k dispozici 22 torpéd. Na palubě byl namontován kanón SK C/32 ráže 10,5 cm L/45 se zásobou 110 nábojů. K obraně proti letadlům sloužily dva protiletadlové kanony ráže 3,7 cm, respektive 2 cm.

Vylepšený typ IXD2 byl takřka identický, měl ale kromě dvou standardních dieselových motorů o celkovém výkonu 4 400 hp (3 300 kW) další dva šestiválcové čtyřtaktní vznětové generátory MWM RS34S o celkovém výkonu 1 000 hp (750 kW) určené pro ekonomickou plavbu. Díky tomu mohla ponorka při rychlosti 22 km/h plout na vzdálenost 23 700 námořních mil (43 900 km). Při rychlosti 19 km/h to bylo dokonce 31 500 námořních mil, tedy 58 300 km.

Vlčí smečka Eisbär

Plán velitele německého ponorkového loďstva Karla Dönitze byl jednoduchý. Vlčí smečka Eisbär vypluje ve dvou vlnách počínaje 20. srpnem 1942 z Francie směrem k rovníku a dále na jih. S první vlnou (typ IXC) tvořenou ponorkami U-68 (Karl-Friedrich Merten), U-172 (Carl Emmermann), U-504 (Hans-Georg Friedrich Poske) a U-156 (Werner Hartenstein) zamíří do operační oblasti i zásobovací ponorka U-459 (Georg von Wilamowitz-Möllendorf).

Ve druhé vlně se k nim připojí ponorky typu IXD2, jmenovitě U-177 (Robert Gysae), U-178 (Hans Ibbeken), U-179 (Ernst Sobe) a U-181 (Wolfgang Lüth). Cestou budou napadat a potápět spojenecké lodě, přičemž hlavní úder dopadne začátkem října na okolí Kapského Města. Podle Dönitze mělo jít o krátkou a ráznou ponorkovou ofenzívu s cílem potopit co nejvíc nepřátelské tonáže při minimální ztrátě vlastních ponorek.

S tím ale plánovači v SKL nesouhlasili. Podle jejich názoru měly ponorky cestou zůstat v utajení a útočit jen v případě setkání s velkou válečnou lodí. Podél pobřeží Jihoafrické unie pak měly operovat nejméně měsíc. Dönitz k tomu znechuceně poznamenal: „Stratégové se opět snaží polechtat nepřítele. Bohužel nevím o jediném případu, kdy byl nepřítel ulechtán k smrti.“

První krev

Cestou k místu setkání se zásobovací U-459 stanovenému na 20. září asi 20° jižně od rovníku pluly ponorky samostatně, přičemž Hartensteinova U-156 u pobřeží západní Afriky potopila britskou osobní loď RMS Laconia s 2732 členy posádky, vojáky a cestujícími včetně stovek italských válečných zajatců.

Ponorka zaplnila svou horní palubu částí trosečníků, ohlásila všem na otevřené frekvenci svou polohu a zamířila s přeplněnou palubou k blížícím se lodím vichystické Francie. Byla ale objevena bombardérem B-24 amerického letectva, který dostal rozkaz k útoku. Bomby dopadající do vody zabily desítky lidí, další pak zahynuli, když se musela U-156 nouzově ponořit. Celkem si potopení Laconie vyžádalo životy asi 1400 italských zajatců, 133 civilistů, přibližně 100 britských námořníků a asi 30 polských vojáků. Velitelství poté U-156 z vlčí smečky odvolalo a nahradilo ji ponorkou U-159 (Helmut Witte), která poblíž operovala samostatně.

Kapské Město jako na dlani

Bylo 6. října 1942, když se po doplnění zásob jižně od ostrova Svaté Heleny před německými ponorkami objevil nezaměnitelný obrys Stolové hory tyčící se více než 1000 metrů nad Kapským Městem. Všude kolem svítily majáky, Spojenci neměli o přítomnosti vlčí smečky nejmenší ponětí.

Emmermann se svou U-172 úspěšně pronikl až do přístavu, aby zjistil, že je kotviště prázdné. Žádné lodě, na které by stálo za to plýtvat cennými torpédy, tam nebyly. U-68 měla větší štěstí – zahlédla několik parníků, jak se pomalu vlečou směrem ke Kapskému Městu.

Úspěšné útoky a ztráta ponorky

O půlnoci 8. října zahájila vlčí smečka Eisbär útok a během tří následujících dnů šlo ke dnu celkem 14 lodí. Moment překvapení byl nicméně pryč a Spojenci aktivovali svou protiponorkovou obranu. Ta zaznamenala svůj první a zároveň jediný úspěch, když britský torpédoborec HMS Active 8. října hlubinnými pumami poblíž Kapského Města potopil Sobeho U-179. Nikdo z 54 členů posádky útok nepřežil.

V reakci na to Dönitz nařídil ponorkám rozšířit operační zónu i na indickooceánské pobřeží Jižní Afriky do okolí Port Elizabeth a Durbanu. Část ponorek se také vydala více na jih, přičemž U-159 dokonce dosáhla při hledání obchodních lodí 40° jižní šířky. S tím, jak přibývalo úspěšných zásahů, začal se ve vlčí smečce projevovat nedostatek torpéd. Z toho důvodu byly odvolány U-68 a U-172, které poté, co každá potopila šest lodí, už neměly čím střílet.

Po zbytek října a začátek listopadu dostaly tři ponorky (U-181, U-177 a U-178) rozkaz operovat poblíž portugalského Lourenço Marques (dnes Maputo, hlavní město Mosambiku), kde byly mimořádně úspěšné. Podařilo se jim potopit 23 lodí včetně britského pomocného křižníku Nova Scotia, který přepravoval 780 internovaných italských civilistů a 3000 pytlů pošty. Zahynulo 650 Italů a 208 cestujících, ozbrojeného doprovodu a členů posádky.

Celkově se v období od 8. října do 2. prosince 1942 osmi německým ponorkám podařilo potopit 53 spojeneckých obchodních lodí o celkové tonáži 310 864, přičemž smečka ztratila jednu ponorku. Jednalo se tak o jednu z nejúspěšnějších ponorkových operací německé Kriegsmarine.

Mohlo by vás také zajímat: Česká ponorková legenda: Jak mohli do toho šrotu vlézt? Jejich konec musel být strašný

Německé ponorky se k jihoafrickému pobřeží v roce 1943 několikrát vrátily a celkově zde potopily 114 lodí o výtlaku 667 593 tun. To představovalo zhruba 4,5 procenta všech lodních ztrát, které německé ponorky Spojencům za celou válku způsobily.

Zdroj: E. Kleynhans: The German Submarine Offensives off the South African Coast, 1942-1945, Military History Journal

Video, které jste mohli minout: Hitlerův obávaný křižník sprovodil ze světa tisíce lidí. Britové ho nakonec vlákali do pasti

Kolem záhadné vraždy sovětské herečky, kterou krutě mučili, dodnes visí otazníky

Wed, 13 May 2026 12:50:07 +0200

Kutuzovský prospekt – jedna z hlavních tříd v Moskvě a také místo, kde bydlela sovětská smetánka, ať už politická, vojenská nebo umělecká. A právě tam přišel Zoju Fjodorovovou 10. prosince 1981 navštívit její synovec. Jenže po zazvonění nikdo neotevíral, a tak použil vlastní klíč. Teta seděla v křesle, v ruce držela telefon a vzadu měla v hlavě malou dírku od výstřelu. Slavnou herečku, která přežila i stalinské vězení, někdo ve věku 71 let zavraždil.

Zakázaná láska

Pokud bychom dali na váhy úspěchy a trápení Zojy Fjodorovové, i přes množství natočených filmů, kterých bylo skoro 90, i značnou oblibu u filmových diváků, to druhé by převážilo. Točit začala v roce 1932, tedy ve svých 31 letech. První velký úspěch ale přišel o pár let později, kdy vznikl film Přítelkyně.

Diváci si herečku zamilovali a filmová studia také. Natáčela tři a více filmů ročně včetně válečných let. Zlom přišel v roce 1945, kdy se na recepci ministerstva seznámila s americkým námořním atašé Jacksonem Taitem. Vztah byl krátký, protože Tait byl z postu na žádost sovětské strany odvolán. Možná ani netušil, že jeho láska je v jiném stavu a že se mu za pár měsíců narodí dcera Viktorija. Žena, která tušila, že by vztah s cizincem pro ni měl osudové následky, se narychlo provdala za skladatele Alexandra Rjazanova.

Osobní msta Lavrentije Beriji

Jenže tragickému osudu neunikla. V roce 1946 byla odsouzena za špionáž na 25 let vězení. Ve vazbě ji mučili poléváním vařící vodou, lámali jí prsty. Obvinění i způsob, jak vyšetřovatelé získali přiznání, byly tehdy běžné.

Ale v tomhle případě se mohlo jednat i o osobní mstu Lavrentije Beriji. Všemocný ministr vnitra SSSR byl známý svými milostnými avantýrami, které připomínaly spíš znásilnění. Neváhal si vozit do své vily ženy, které se mu prostě zalíbily, a jen málokterá ho odmítla. Jeho pozornosti neunikla ani atraktivní Zoja Fjodorovová. Jenže ta řekla „ne“. Berija se za odmítnutí nemstil jen Zoje Fjodorovové, k deseti letům vězení byla odsouzena i její sestra Marija, která nepřežila kruté podmínky v pracovním táboře ve Vorkutě za polárním kruhem.

Berija byl stejně jako Stalin rodák z Gruzie a stal se jako šéf sovětské tajné služby NKVD i ministerstva vnitra jeho pravou rukou. Byl to druhý nejmocnější muž Sovětského svazu. Do jeho pravomocí spadala i ohromná síť pracovních táborů GULAG. Dostat jednu herečku do vězení bylo pro něj snazší než lusknout prsty.

Berijova kariéra skončila až po Stalinově smrti. S dalšími Stalinovými blízkými spolupracovníky Georgijem Malenkovem a Vjačeslavem Molotovem vytvořili triumvirát, který měl dál vládnout. V roce 1953 je ale zastavil puč Nikity Chruščova. Berija byl odsouzen za 357 zločinů – kromě vlastizrady mezi nimi převládala znásilnění. Popraven byl 23. prosince 1953.

Přečtěte si také: Falešná jednotka Rudé armády došla až do Berlína. Vedl ji podvodník z Ukrajiny

Z vězení na stříbrné plátno

Vězení Zoja Fjodorovová opustila v roce 1955, tedy rok předtím než Nikita Chruščov na XX. sjezdu KSSS pronesl tajný projev, ve kterém zkritizoval Stalinův kult osobnosti. Bylo jí 44 let a čekala na ni devítiletá dcera, která vůbec netušila, kdo je její matka. Ale také se změnil Sovětský svaz, tedy alespoň v některých věcech – po smrti byli Stalin i Berija.

Zní to jen těžko uvěřitelně, ale bývalá vězenkyně se mohla vrátit na stříbrné plátno, i když ne v hlavních rolích. A jako by těch na první pohled nemožných událostí nebylo dost, podařilo se jí přes průvodce na americké výstavě spojit se svou láskou Jacksonem Taitem.

Dvojí život staré dámy

V roce 1981 už byla Zoja Fjodorovová na odpočinku, poslední filmy natočila před dvěma lety. Ale měla byt na atraktivním místě, titul zasloužilé umělkyně SSSR jí zaručil slušný příjem i úctu, a i když dcera Viktorija emigrovala za otcem do USA, nežila herečka osamoceně. Vše nasvědčovalo tomu, že ji čeká klidné, spokojené stáří. Jenže všechno bylo úplně jinak…

Bylo asi očekávatelné, že slavná herečka bude vlastnit šperky. Nebyla chudá a také v Sovětském svazu se mohli najít dostatečně bohatí ctitelé. Jenže množství otevřených a prázdných etují, které ležely v bytě Fjodorovové, bylo značné. Navíc se nejednalo o žádné „levné“ šmuky. Žila herečka dvojí život? Do jisté míry to byla pravda.

Šperky a starožitnosti byly jednou z mála komodit, do kterých se daly v SSSR bezpečně uložit peníze. A také představovaly na Západě, kde rubl byl jen bezcenný papírek, dobře prodejný artikl.

Tady si musíme připomenout, že ve Spojených státech měla Fjodorovová dceru, za kterou dokonce několikrát vycestovala. Z pozdějších svědectví máme potvrzeno, že nikdy nejela s prázdnou. Další šperky se jí podařilo do USA poslat přes své známé.

Je to zvláštní… Čekali bychom spíš, že dcera žijící v bohaté zemi by měla podporovat matku, ale tady to bylo naopak. Možná Zoja Fjodorovová chtěla Viktoriji vynahradit léta ztracená v dětství.

Kdo nekšeftuje, jako by nebyl

Kšeftování s klenoty, zlatem, drahými kameny nebo starožitnostmi nebylo v „lepších“ sovětských kruzích nic výjimečného. Ostatně bylo veřejným tajemstvím, že se této činnosti věnuje i Galina Brežněvová, dcera generálního tajemníka KSSS Leonida Brežněva. Jenže získat větší množství šperků, to se neobešlo bez kontaktů v podsvětí. Tady příběh dostává temné kontury a budou ještě temnější.

Sovětský svaz jen nerad pouštěl své občany na Západ, a pokud k tomu dal svolení, čekala šťastlivce na letišti opravdu důkladná prohlídka, při které bylo zlato v žebříčku zájmu celníků hodně vysoko. Tresty za pašování byly od pěti do patnácti let vězení. Není tedy nepravděpodobné, že nad Fjodorovovou držela ochrannou ruku sovětská tajná služba.

Dobře známý vrah

Ale vraťme se k příběhu hereččina smutného konce. Na první pohled se zdálo, že vyšetřovatelé mají slušné šance na úspěch. Dorazili na místo nedlouho po vraždě a znali přesně její čas – věděli, kdo a kdy Fjodorovové volal, když zvedla sluchátko.

Samozřejmě první podezření padlo na synovce, který mrtvou objevil. Jenže ten měl nezpochybnitelné alibi, protože v době, kdy třeskl výstřel, byl na schůzi volební komise. Spoušť tedy musel zmáčknout někdo, koho herečka důvěrně znala. Vraha pustila do bytu, a navíc měla na nose brýle. Ty před cizími lidmi nenosila, zřejmě aby nebylo vidět, že i ona trpí slabostmi stáří.

Podle balistiků rána vyšla z pistole Sauer 38 H, z kapesní zbraně vyráběné v rakouské zbrojovce v letech 1938 až 1945. Těch bylo oficiálně na území SSSR jen několik kusů, ale tato stopa nikam nevedla. Ostatně, kdo by vraždil registrovanou zbraní. Mnohonásobně víc si jich vojáci určitě přivezli domů z války na památku.

Nejpodivnější na místě činu byl jeden drobný detail. Vrah přes ránu v zadní části hlavy pečlivě sčesal vlasy, jako by mu záleželo na tom, jak herečka po smrti vypadá.

Mohlo by vás také zajímat: Černá kronika SSSR: Klub sebevrahů. Jednoruký prohrál život v kartách s hluchoněmými

Noční můra vyšetřovatelů

Při výsleších padla ještě jedna zajímavá informace – Fjodorovová v posledních dnech připravovala další zásilku pro dceru v USA, šperky tentokrát měl převážet někdo ze známých. To vysvětlovalo, proč prázdných etují v bytě bylo tolik, a zároveň potvrzovalo, že vraždil někdo důvěrně známý, kdo šel na jistotu.

Kriminalisté si při objasňování zločinu kladou sedm základních otázek: Co, kdy, kde, jak, kdo, čím a proč se stalo. Na šest z nich vyšetřovatelé měli uspokojující odpovědi, jenže chyběla ta nejdůležitější – nevěděli, kdo zavraždil Zoju Fjodorovovou, a už to ani nezjistí.

Zdroj: The New York Times, Time

Video, které jste mohli minout: Vražda v chatce u Ústí: Zloděj kabelů zabil matku i otce, děti sexuálně napadl

Souboj fenka a zmije dopadne jinak, než si myslíte. Evoluce se holt někdy vyplácí

Tue, 12 May 2026 13:00:35 +0200

Fenek berberský (Vulpes zerda) je nejmenší liška na světě – a je dokonce ještě menší než kočka. Na první pohled upoutají pozornost jeho uši. V poměru k tělu jsou doslova obří – měří až 15 cm a fenkovi zajišťují skvělý sluch a zároveň fungují jako dokonalý výměník, protože z těla odvádějí přebytečné teplo. Dlouhé chlupy v uších pak chrání zvukovody před pískem hnaným pouštními bouřemi. K adaptacím na pouštní prostředí patří i tlapky zespoda kryté hustou srstí. Díky tomu může fenek pobíhat po saharském písku rozpáleném až na 70 °C.

Přečtěte si také: Nejnebezpečnější zvíře Afriky je býložravec, který zabije 500 lidí ročně. Podívejte se, jak útočí na vetřelce

Život bez vody

Vodu fenek prakticky nepije a veškeré tekutiny získává ze své kořisti, kterou tvoří téměř cokoliv, na co narazí. Kromě ještěrek a ptáků jsou to sarančata, brouci nebo štíři, ale také hlodavci. Pojídá i rostlinné kořínky, hlízy a cibule. Přes svůj roztomilý vzhled v sobě fenek nezapře predátora. V ukázce z dokumentu David Attenborough: Život savců na Prima ZOOM si zručně poradí i s jedovatým hadem:

Jedovatý jídelníček

Zmije rohatá (Cerastes cerastes), která patří s délkou těla nanejvýš 85 cm mezi menší druhy jedovatých hadů, používá k lákání kořisti ocas jako návnadu. V tomto případě se ale sama stala kořistí bojovného fenka.

Mohlo by vás také zajímat: Zastřelili jsme Jonákova medvěda a další tři šelmy. Exředitel pražské zoo o tragických záplavách

Zmije rohatá je považována za jednoho z nejnebezpečnějších hadů v severní Africe a na Blízkém východě. Může za to její jed, který představuje komplexní směs toxinů rozkládajících krev a tkáně, což vede k vážnému poškození organismu. Aby ale jed začal působit, musí se dostat do krve. Pokud tedy fenek nemá v tlamě otevřenou ránu, může zmiji pozřít i s jejími jedovými váčky.

Zdroj: UK Essays, Veterinary Clinics of North America: Exotic Animal Practice

Proč je půlmetrový jazyk žirafy tmavě fialový? Existuje velmi zajímavá teorie

Tue, 12 May 2026 10:40:43 +0200

Žirafy tráví jídlem zhruba 12 hodin denně, jinak by své obrovské tělo nedokázaly uživit. V africké savaně toho ale není na výběr moc. Naštěstí nejsou vybíravé: spásají listy, výhonky i květy stromů a jejich nejoblíbenější pochoutkou jsou mimózy, plané meruňky nebo akácie, kterých v jejich domovině roste spousta.

Čtěte také: Skrytý problém v Tichém oceánu: Obří skvrna může ovlivnit celé lidstvo, varují vědci

Většině zvířat by akácie okamžitě rozdrásaly tlamu i jazyk, protože jsou plné dlouhých a ostrých trnů. Pro žirafy a jejich až 50 centimetrů dlouhý jazyk to ale nepředstavuje žádný problém. Dokážou ho doslova omotat kolem větví tak opatrně, že mezi trním vytahují jen listy. Navíc ho pokrývají a chrání před poraněním zesílené papily, drobné výběžky na sliznici.

Tmavá barva jako opalovací krém?

Největší pozornost odborníků k sobě ale momentálně přitahuje spíš barva žirafího jazyka. Je totiž velice tmavě fialový až téměř černý. A nikdo vlastně neví proč. Podle nejrozšířenější teorie nicméně funguje tmavé zbarvení jako ochrana proti slunečnímu záření.

Je to celkem logický závěr: žirafy při krmení vyplazují jazyk na ostré africké slunce hodiny a hodiny. Vědci se proto domnívají, že vysoký obsah pigmentu melaninu, konkrétně eumelaninu, pomáhá tkáň chránit podobně jako lidské opálení. Právě melanin stojí i za barvou lidské kůže nebo vlasů. Když ho tělo nevytváří dostatek, vzniká například albinismus, při kterém jsou zvířata nápadně bílá.

Možná chrání i jinak

Jenže jedna věc vědcům nesedí. Podobně tmavý jazyk totiž mají i okapi, nejbližší příbuzní žiraf. Ti ale nežijí v otevřené savaně, ale v hustých deštných pralesech Demokratické republiky Kongo. I proto se část vědců domnívá, že tmavé zbarvení může mít ještě jiný význam. Možná jde zároveň i o ochranu před oděrkami nebo infekcí.

Tmavé jazyky navíc nejsou v přírodě úplnou raritou. Například mláďata ledních medvědů se rodí s růžovým jazykem, který postupně tmavne až do modrofialové barvy. A scinkové rodu Tiliqua zase používají svůj jasně modrý jazyk jako výstrahu predátorům.

Zdroj: BBC SF, Save Giraffes Now, Giraffe Conservation, Ask Dr. Universe

Video, které jste mohli minout: Vystresovaný slon v amoku rozdupal člověka. Vzduchem létala i auta, ukazují záběry

Lidští astronauti už jsou 200 dní na Marsu. Nekompromisní simulace testuje tři muže a jednu ženu

Tue, 12 May 2026 10:30:19 +0200

CHAPEA je zkratka pro Crew Health and Performance Exploration Analog a jde o experimentální simulaci zaměřenou na zdraví a fungování posádky. Úkol je jasný. Ověřit, jak lidé zvládají dlouhodobou izolaci, omezené zdroje a život v podmínkách připomínajících Mars.

Druhá mise je o něco drsnější

Jde už o druhý takový experiment – CHAPEA 1 odstartovala 25. června 2023 a skončila po 378 dnech v červenci 2024. Čtyři „astronauti“ během mise simulovali pobyt na Marsu, prováděli výstupy na planetu, pěstovali rostliny, řešili poruchy vybavení a fungovali s omezenou komunikací se Zemí.

Čtěte také: Vědci objevili superschopnost potu. Látka v něm může pomoci v boji s chřipkou a dalšími viry

NASA díky ní nasbírala celkem slušný objem dat, například o psychické odolnosti posádky, vlivu izolace na vztahy a spolupráci, zvládání stresu, hospodaření s omezenými zásobami anebo schopnosti řešit krizové situace bez okamžité pomoci z řídícího centra.

Současná mise, CHAPEA 2, která v těchto dnech překonala milník 200 dní, na tyto zkušenosti navazuje. Zároveň ale přidává i další scénáře a komplikace, například současný dvoutýdenní výpadek spojení se Zemí.

Malý „Mars“ vytištěný na 3D tiskárně

Čtyřčlennou posádku tvoří odborníci z různých oblastí – tři muži, Ross Brockwell Elder, Matthew Ryan Montgomery a James Arthur Spicer, a jedna žena, Ellen Marie Ellisová. Ta je zároveň lékařkou posádky. Všichni žijí ve speciálním habitatu Dune Alpha, který NASA vytvořila pomocí 3D tisku. Obytný prostor má jen asi 158 metrů čtverečních, zhruba stejně jako větší byt.

Astronauti stejně jako předchozí „posádka“ tráví většinu času uvnitř, ale plní i různé úkoly jako vědecké experimenty a simulované výstupy na povrch cizí planety. Od 19. října 2025, kdy do uzavřeného komplexu vstoupili, ale už prošli i simulovanými poruchami techniky, omezením zásob, a teď je odstřihli od veškeré komunikace.

I normálně jim přitom v rámci simulace NASA odpovídá se zpožděním od 5 do 20 minut, což odpovídá reálnému spojení mezi Marsem a Zemí. Dvoutýdenní výpadek je ale taky reálný scénář; kdyby se Mars z pohledu Země schoval za Slunce, rádiové spojení by bylo prakticky nemožné.

Mohlo by vás zajímat: Skrytý problém v Tichém oceánu: Obří skvrna může ovlivnit celé lidstvo, varují vědci

Úkolem astronautů je v takovém případě pokračovat podle předem připravených plánů bez možnosti okamžitě kontaktovat řídicí středisko. Jak se s tímto úkolem poperou, se uvidí – tak či tak je ale čeká ještě dlouhá izolace. „Vrátit na Zemi“ se mají až v říjnu 2026, stejně jako předchozí mise by měli strávit v izolaci více než rok.

Zdroj: NASA, IndiaToday, The Times

Video, které jste mohli minout: Olomouc slaví rekord: Jaroslav snědl nejvíce piškotů, odborníci varují před napodobováním

Proč a jak zanikla mayská města? Hororový příběh je plný dětských obětí a otrávené vody

Mon, 11 May 2026 17:25:15 +0200

Když Mayové dorazili do nížinných oblastí Yucatánu, rostl zde bujný tropický les. Mayové na něm byli závislí, kromě jiného jim poskytoval dřevo na přípravu pokrmů ze tří základních plodin, jimiž byly kukuřice, fazole a tykev. „Jídlo se muselo připravovat každý den. Jedním z hlavních zdrojů bílkovin byly fazole, které se ale dají jíst pouze vařené. Mayové neměli žádnou možnost skladovat potraviny delší dobu, takže (v případě jednotlivého města) se každý den vařilo pro 50-100 tisíc lidí, a to si žádá spoustu palivového dřeva,“ vysvětluje v dokumentu Proroctví Mayů: Pád říše na Prima ZOOM archeolog a botanik David Lentz.

Přečtěte si také: Expedice Neuron objevila jedno z nejstarších mayských měst

Výroba vápence

Dalším oborem náročným na palivové dřevo byla výroba vápna z místního vápence. Vápno se používalo na dláždění náměstí a na stěny chrámů a paláců. Nátěr povrchů vápennou omítkou umožnil hydroizolaci budov a izolaci nádrží na dešťovou vodu. Vápenec se pálil 20 hodin při teplotě kolem 800 °C, což si vyžádalo ohromné množství paliva.

Neustále rostoucí potřeba energie vedla k důsledkům, s nimiž Mayové nepočítali. „Kolem 8. století našeho letopočtu vymýtili 60-70 procent lesa,“ říká Lentz. Důsledkem byla velká ztráta vody a pravděpodobně se změnila i vzdušná vlhkost. Mayové tím částečně přispěli k období sucha, které je postihlo v 9. století.

Méně vláhy a více slunce

To, že se začala dramaticky zmenšovat plocha lesů, vědci odvozují z rostoucího množství pylu kukuřice na úkor pylu stromů zachyceného v jezerních sedimentech. Mayové tak byli svým odlesňováním spoluzodpovědní za změnu klimatu. S ubývajícím počtem stromů totiž ubývaly i srážky – louky a zemědělské plodiny na rozdíl od stromů předávají do atmosféry mnohem méně vlhkosti.

Dalším katastrofickým dopadem odlesnění krajiny je nižší pohlcování tepla. Lesy dokážou zachytit mnohem více sluneční energie než obdělávaná pole. V důsledku kácení stromů se tak do atmosféry vracelo stále více slunečního záření, čímž se klima ještě více vysoušelo. Podle klimatologů se celkový roční úhrn srážek mohl snížit o 5-15 procent.

Paleoklimatologové ale identifikovali i další příčiny sucha, které Maové ovlivnit nedokázali. Jejich civilizaci postihly změny v intertropické zóně konvergence, což je prostor tlakové výše nacházející se na úrovni rovníku, který se v závislosti na sezóně pohybuje od severu k jihu. Přechod této výše přináší silné období dešťů, jenže tento meteorologický rovník už 30 let nevystoupil na úroveň Yucatanu, takže žádné srážky nepřišly. Pro civilizaci, jejíž populace je závislá hlavně na kukuřici, se v takém případě situace stala neřešitelnou.

Jak utišit hněv bohů

Důsledky byly děsivé. Docházela pitná voda a úroda byla špatná. Nastal nedostatek potravin i palivového dříví. To vše vedlo k poklesu porodnosti a růstu úmrtnosti obyvatel měst. Aby vládnoucí elity uspokojily evidentně rozhněvaná božstva, pustila se města do budování dalších a dalších nákladných staveb.

Na vrcholcích chrámů probíhaly obřady s lidskými obětmi k usmíření boha deště Chaaca, který byl zobrazován se sloním chobotem. Lidské oběti probíhaly po celou dobu existence mayské civilizace, v obdobích sucha ale dostávaly masový charakter. Často byly obětovány desítky lidí najednou, zvláštní význam měly oběti dětí, zejména dvojčat. Ani to ale nepomáhalo.

Mohlo by vás také zajímat: Archeologové objevili neznámý mayský palác na východě Mexika. Je starý více než tisíc let

Útěk z měst

Neschopnost vládnoucích elit přivolat déšť a nasytit obyvatelstvo nakonec vedla k povstáním a bojům mezi městy. Na konci klasického období tváří v tvář klimatické katastrofě a zhroucení tradičního mocenského uspořádání nezbylo obyvatelům nic jiného než z měst uprchnout. „Lidé vyčkávali co nejdéle, ale když třetí, čtvrtý rok po sobě nepršelo, museli odejít. Pravděpodobně měli za to, že se vrátí, ale když sucho trvá přes dvacet let, lidé ztratí spojení s místem, které opustili, takže počínaje rokem 900 se už nikdo nevrátil,“ popsal okolnosti zániku mayských měst archeolog Kenneth Seligson, autor knihy Mayové a klimatická změna (Oxford University Press 2023).

Mayové navíc zřejmě ke stupňující se krizi zaujali poměrně rezignovaný postoj, jehož příčinou mohly být jejich skvělé znalosti astronomie a astrologie. „Jistá proroctví naznačují, že v určitém okamžiku dojde ke krizi,“ charakterizoval tuto stránku konce vrcholné mayské civilizace archeolog Julien Hiquet působící na pařížské Sorbonně. Jde především o jeden z dlouhých cyklů, který Mayové pojmenovali baktun. Ten trval 400 let a podle Hiqueta měl nastat v roce 830 n. l. Příchod sucha právě v této době mohl Maye ubezpečit o nevyhnutelnosti krize.

Otrávená voda

David Lentz z univerzity v Cincinnati ale k teorii o suchu způsobeném odlesňováním a změnou klimatu coby hlavní příčině úpadku mayské městské kultury nabídl vlastní vysvětlení. Deset let studoval město Tical, kde nasbíral množství vzorků DNA odebraných z půdních sedimentů. Jejich analýza měla pomoci detekovat různé rostlinné druhy. K překvapení týmu ale sekvenace jednoho ze vzorků odebraných z nádrže na vodu prokázala vážné znečištění, a to v podobě několika vln bujení modrozelených řas. „Našli jsme zejména dva velmi nebezpečné druhy. Jde o planktothrix a microcystis. Obě tyto řasy produkují smrtící toxiny. Jedna kapka na jazyku vás může zabít,“ popsal Lentz.

Tyto neurotoxické smrtící bakterie způsobily, že voda nebyla pitná ani po převaření. Nejvíce kontaminované nádrže se přitom nacházely v chrámu a v paláci. Podle výzkumníků mohli tyto bakterie přenést z řek ptáci pijící z nádrží při nedostatku dešťových srážek.

Kromě toho vědci prokázali ve vodních rezervoárech i přítomnost rtuti, což souviselo s používáním rumělky, tedy síranu rtuťnatého, krvavě rudého pigmentu používaného k výmalbě chrámů. Mayové si tak zřejmě nevědomky sami otrávili své zásoby vody v centrech moci. „Má to vliv na nervový systém a může se z vás stát blázen, opravdový šílenec. To mohlo ovlivnit schopnost nejvýše postavených správně se rozhodovat a také způsob jejich jednání s poddanými,“ upozornil Lentz na děsivé důsledky kontaminace vody.

Zdroj: NOAA, Archeology Magazine

Kde se ukrýval největší vikinský poklad v historii? Norsko slaví nález tisíců vzácných mincí

Mon, 11 May 2026 12:55:40 +0200

I pro archeology, kteří mají leccos za sebou, by tohle byl naprosto unikátní zážitek. Na první mince narazili běžní hledači kovů v norském údolí Østerdalen. Podle toho, jak se chovaly jejich detektory, jim bylo okamžitě jasné, že našli něco speciálního, a tak rychle vyrozuměli místní úřady.

Odborníci z Univerzity v Oslu pak jen během prvního dne vykopali ze země přes 70 stříbrňáků – a za měsíc už jich měli přes tři tisíce. Jde tak o největší vikingský mincovní poklad, který kdy v Norsku objevili. A co víc, vědci věří, že neodkryli zdaleka všechno, takže přesná poloha naleziště zůstává tajná a celou oblast uzavřeli.

Bankovní schránka z doby železné

Všechny mince pocházejí hlavně z Anglie a Německa, část ale vyrazili i v raném Dánsku a Norsku. Archeologové datují ukrytí pokladu přibližně do roku 1047, tedy do období, kdy se v Norsku začal měnit celý peněžní systém. Do té doby Vikingové běžně používali zahraniční mince. Až za vlády norského krále Haralda III. začalo Norsko běžně razit vlastní měnu, takže poklad přesně zachycuje chvíli, kdy se země ekonomicky i politicky dost měnila. Mezi nalezenými mincemi jsou ale i kusy ražené za vlády Knuta Velikého, anglického krále Ethelreda II. nebo císaře Oty III.

Oblast kolem nálezu v té době byla významným centrem výroby železa. Místní získávali železnou rudu z bažin a zpracovanou ji vyváželi dál do Evropy. Proto si archeologové myslí, že peníze mohly pocházet přesně z tohohle obchodu. Vikingové ukládali bohatství do země celkem často, měli to místo trezoru. Pro tyhle mince se už majitel ale nikdy nevrátil.

Zdroj: Univerzita Oslo, Popular Mechanics, Smithsonian Magazine

Video, které jste mohli minout: Počet nakažených smrtícím hantavirem z výletní lodi stoupá. Šéf WHO varuje před inkubační dobou

Ostrov, kde je pohřbeno 120 tisíc tun radioaktivního odpadu, je časovanou bombou. Viníci od něj dávají ruce pryč

Mon, 11 May 2026 06:00:47 +0200

Součástí Marshallových ostrovů je atol Bikini, nádherný korálový útes, který si Spojené státy americké po druhé světové válce vybraly jako dostatečně odlehlé místo vhodné pro testování těch nejničivějších zbraní. Mezi roky 1946 a 1958 v téhle pohádkové lokalitě provedly v rámci operace Crossroads 23 jaderných testů. Další desítky detonací otřásaly atolem Enewetak (Eniwetok), kde v roce 1952 Američané provedli test první vodíkové pumy, po níž jeden z ostrovů úplně zmizel v oceánu.

Díra po kaktusu

Právě v těchto dnech uplyne 68 let od momentu, kdy na ostrově Runit v korálovém útesu Enewetak v rámci operace Hardtack I odpálili 18kilotunovou bombu známou jako Cactus. Část ostrova se prakticky vypařila a zbyl tu kráter s průměrem přes 100 metrů a hloubkou 9 metrů.

Radioaktivní materiál se po ambiciózních zkouškách válel po celém souostroví, a když se koncem 70. let Američané pustili do dekontaminace oblasti, čtyřem tisícovkám vojáků i civilistů trvalo tři roky, než všechno posbírali. A kam s tím?

Přečtěte si také: Semipalatinský jaderný polygon: U místa, kde bylo odpáleno 456 jaderných bomb, byste žít nechtěli

Původní plán zněl dopravit všechno do USA, případně odpad uložit v odolných schránkách z oceli. Kvůli neochotě Kongresu financovat nákladný projekt ovšem přišlo rozhodnutí nechat radioaktivní materiál tady a zabezpečit ho betonem. Vojáci navozili 120 tisíc tun nebezpečného odpadu do kráteru na ostrově Runit, smíchali ho s cementem a schovali pod půl metru silný betonový poklop. Jenže zespodu žádné krytí nebylo. Hrobka, jak se bizarní stavbě začalo říkat, stojí na korálovém podloží a do úložiště a ven proudí voda. Od začátku bylo jasné, že jde o dočasné řešení, vojáci už se sem ovšem nevrátili a dóm neopravili.

Plutonium uniká

„Leta jsme věděli, že dóm prosakuje,“ řekl v roce 2020 expert na radioaktivitu Ken Buesseler. „Při terénních pracích v roce 2015 jsme brali vzorky podzemní vody a viděli jsme, že se voda z laguny pod dómem mísí s uskladněným materiálem. Bylo ale zřejmé, že se do laguny dostává jen malé množství radioaktivity.“ Konkrétně to znamenalo jedno procento plutonia z jeho celkového objemu v Hrobce. Hodnoty radioaktivity na atolu Enewetak byly v té době nižší než v newyorském Central Parku. Buesseler nicméně zmínil riziko, že se situace může zhoršovat.

„Dokud plutonium zůstane pod kopulí, nebude pro Tichý oceán představovat nový velký zdroj radiace. Hodně však záleží na budoucím vzestupu mořské hladiny a na tom, jak bouře a sezónní přílivy ovlivní tok vody do kopule a z ní,“ konstatoval tehdy.

Úřady to neřeší

Černé scénáře se naplnily. Bouře jsou silnější, moře stoupá, ostrov se nachází dva metry pod hladinou, voda ohrožuje dóm erozí a může narušit jeho stabilitu. „Když ho v 70. letech stavěli, nevzali v úvahu vzestup hladiny. Při současném tempu bude celá kupole do konce století ponořená,“ varuje Buesseler. Predikce počítají s tím, že voda do roku 2100 vystoupá až o metr.

V posledních letech se na poklopu objevují praskliny. Vědci situaci monitorují, katastrofa ale reálně může nastat. Pro tři stovky lidí žijících jen pár kilometrů odsud, kteří čerpají vodu z laguny, by zvýšená radiace ve vodě a v půdě znamenala pohromu. Pro americké úřady ale tahle záležitost není prioritou, tvrdí, že bezprostřední zřícení kupole nehrozí. Podle ministerstva energetiky jsou trhliny v souladu se stárnoucím betonem a laguna už stejně obsahuje radioaktivní materiál.

„Pokud narazíte na kusy plutonia, mohou být extrémně nebezpečné,“ upozorňuje Ivana Nikolic-Hughes, docentka chemie z Kolumbijské univerzity, která se obává, že by uvnitř mohly být ještě zbytky nevybuchlého materiálu.

Životnost betonu se počítá jen na desítky let. Oproti tomu plutonium-239 je potenciální hrozbou 24 tisíc roků.

Zdroj: Vice, ABC

Video, které jste mohli minout: Nové záběry střelby při Trumpově galavečeři: Dokazují, že omyl je vyloučen, říká prokurátorka

Tajné Dopisy posledního řešení obsahují instrukce, co dělat v případě zabití britské vlády atomovou bombou

Sun, 10 May 2026 06:00:55 +0200

Napsat čtyři dopisy, které mohou v kritické chvíli rozhodnout o podobě Velké Británie a vlastně i celého světa, musí každý nový premiér Spojeného království téměř ihned po nástupu do funkce. Ještě předtím mu ale náčelník obrany přesně vysvětlí, jaké škody dokáže výstřel balistické rakety s jadernou hlavicí Trident způsobit a jak se dá využít. To samozřejmě nejsou veřejné informace a pro to, aby premiér rozhodl o jejich případném využití, je to naprosto klíčové.

Dopisy posledního řešení píše nový předseda nebo předsedkyně vlády ručně, ve čtyřech opisech. Nikdo jiný jejich obsah nezná. Jsou určené pro velitele jediných čtyř britských jaderných ponorek schopných vystřelit balistické rakety: Vanguard, Vengeance, Victorious a Vigilant. Na místo dorazí zapečetěné a v okamžiku doručení dopisů od nového premiéra se staré verze okamžitě zničí, aniž by je někdy někdo otevřel.

Možnosti a scénáře

Předtím, než na Dopisy posledního řešení vůbec smějí sáhnout, musejí se velitelé ponorek samozřejmě řádně ujistit, že došlo na nejhorší a premiér i jeho zástupce skutečně následkem jaderného útoku zemřeli. Sledují proto řadu signálů, které by jim napověděly, jestli Londýn stále existuje jako funkční centrum velení. Zvláštní roli v tomhle ohledu má i rozhlasová stanice BBC Radio 4; pokud ji ponorka nedokáže zachytit, je to jedno z potvrzení, že bude třeba dopis odpečetit.

Čtěte také: Prasečí ledvina v lidském těle překonala očekávání lékařů. Nabízí se léčba smrtelných chorob.

Obsah dopisů je samozřejmě přísně tajný a premiér, který následkem jaderného útoku nezemře, si ho bere do hrobu. Obecně se ale dá říct, že existuje jen několik základních variant instrukcí. Předseda vlády může veliteli nařídit provést odvetný úder, neútočit, rozhodnout se podle vlastního uvážení a vzhledem k situaci, anebo pokud je to možné, přejít pod velení spojeneckého státu, což by mohly být třeba Spojené státy nebo Austrálie.

Tajemství a dramata

Jak se asi rozhodovali premiéři postavení před tyto možnosti? Tony Blair prý zbledl, když mu řekli, že má instrukce napsat. Jeremy Corbyn prohlásil ještě před zvolením, že by odvetu neprovedl, a sklidil pak kritiku; možnost odvetného úderu je jedním z důvodů, proč světové mocnosti atomovku zatím nepoužily. Jediným britským premiérem, který kdy odhalil, jaké instrukce v dopisech nechal, byl James Callaghan, který vládl mezi lety 1976 a 1979. V rozhovoru pro BBC v roce 1988 řekl, že se rozhodl pro odvetný úder. "Cítil jsem, že by bylo nezbytné to udělat – udělal bych to,“ řekl.

Dopisy posledního řešení zaujaly i dramatiky. Ve špionážním seriálu BBC Hra (2014) se například KGB snaží získat jejich obsah. A vznikla o nich taky hra Davida Greiga The Letter of Last Resort (2012), která rozebírá etické paradoxy instrukcí. Celkem kuriózně její rozhlasovou inscenaci odehrálo i BBC Radio 4, tedy stanice, jejíž funkčnost musejí velitelé ponorek monitorovat, než k otevření dopisů přikročí.

Zdroj: The Guardian, BBC, Forces News

Video, které jste mohli minout: Kdo do Lipna pouští splašky? Vědci se pustili do mapování nelegálních výpustí

Proč nemáme jen jednu nosní dírku? Naše tělo má geniálně vymyšlené předávání štafety

Sat, 09 May 2026 06:00:47 +0200

U většiny orgánů to rozhodně dává smysl. Díky dvěma nohám chodíme a držíme rovnováhu, dvě ruce usnadňují manipulaci s předměty i stabilizaci těla. Binaurální slyšení díky páru uší nám od pradávna pomáhá lépe rozumět tomu, co slyšíme, a rychle určit směr zvuku, ať už šlo o pláč dítěte, nebo řev predátora. Binokulární vidění dvěma očima zase poskytuje širší zorné pole a vnímání hloubky. Mohlo by se zdát, že dvě nosní dírky máme snad jen proto, aby se toho při rýmě mohlo víc ucpávat, případně aby si děti mohly vybrat, kam si strčí korálky a další poklady. Několik logických a pozitivních důvodů se ale najde.

Čím dýchají praváci?

Nosní dírky si vzájemně pomáhají a dělí se o zátěž. „I když si toho vědomě nevšímáme, dýcháme převážně jednou nosní dírkou,“ uvedl pro deník The Guardian Michael Wareing, specialista ORL z Londýna. Mezitím se „druhá strana trochu ucpe a odpočívá. To se automaticky mění zhruba po čtyřech až šesti hodinách, takže se pak druhá strana uvolní.“

Neznamená to, že úplně vypne. Reálně jedna funguje na 75 % a druhá jede na čtvrtinový výkon. Jestli si chcete ověřit, která je teď právě v zápřahu, zkuste si vydechnout zblízka na zrcadlo. Obě ho zamlží, ale z jedné strany bude skvrna větší. Tam funí vaše aktuální dominantní nosní dírka. Není to náhodou zrovna ta levá? Ze studií totiž vyplývá, že praváci častěji dýchají levou.

Nepříjemné probuzení

Během 24 hodin u člověka proběhne čtyři až osm „výměn stráží u brány“ nosu, aniž by si toho všiml. O pozornost si nosní systém řekne ve chvíli, kdy nás přepadne nachlazení a rýma a jeden „průduch“ se ucpe, i když měl mít zrovna službu. Anebo se ucpou hned oba dva. Do jinak efektivního „rozpisu služeb“ taky mohou hodit vidle posunutá nosní přepážka například vinou úrazu a další zdravotní omezení, jako jsou polypy nebo nádory.

Všimnout si toho můžeme – aniž bychom chtěli – i v noci. Při spaní na (dejme tomu) pravém boku se může vlivem gravitace pravá nosní dírka více ucpat. Což je v pohodě, dokud je zrovna řada na levé. Když se má ale pravá ujmout práce, je náročnější přes ni prohnat vzduch a nepříjemný pocit může vést k probuzení.

Střídání má kromě dělby zátěže podle jedné populární teorie i funkci udržování vlhkosti. Pro server Living Science ji přiblížil Michael Benninger z Clevelandské kliniky: „Někteří lidé spekulují, že to souvisí s tím, aby se na jedné straně mohla vytvořit vlhkost a dírky nevyschly.“

Čichám, čichám...

Nedominantní nosní dírka si každopádně zas tak neodpočine. Pořád čichá. Jakmile se molekuly pachu dostanou do nosu, rozpustí se v hlenu. Čím pomalejší je proudění vzduchu do nosní dírky, tím je na rozpouštění více času. Z toho důvodu se v různých částech nosu zachytí různé pachy. Potvrdil to experiment neurovědce Noama Sobela ze Stanfordu, jehož výsledky publikoval v roce 1999 v žurnálu Nature. Účastníci pokusu čichali jednou nosní dírkou chemickou směs pomalu vstřebávaného oktanu a rychle vstřebávaného karvonu. Téměř všichni hlásili silnější oktanový zápach, pokud použili ucpanější dírku, a více karvonový odér, když nasávali průchodnější dírkou. Koncentrace směsi přitom byla pro všechny stejná.

Přečtěte si také: Může se člověku po transplantaci orgánu změnit osobnost? Zvláštní fenomén demonstruje případ kuřecích nuggetek

Byť jsou nosní dírky mnohem blíž u sebe než uši nebo oči, taky pomáhají v lokalizaci podnětů. „Fakt, že máme dvě nosní dírky, umožňuje našemu mozku detekovat malé rozdíly v počtu molekul, které se ke každé z nich dostanou, takže můžeme sledovat pachovou stopu stejně jako stopařští psi,“ vysvětloval v článku pro The Conservation Rodrigo Suarez, docent na fakultě biomedicínských věd Univerzity v Queenslandu. Pokud je jedna nosní dírka ucpaná, určit směr pachu je daleko těžší.

Evoluční výhoda

S jednou nosní dírkou by se nám žilo hůř. Nejenže bychom ztratili schopnost snáze si vyčenichat potravu nebo zacílit nebezpečný zápach. Běžná rýmička by nám přinesla dramatičtější situace než dnes. Bez záložního dýchacího kanálu by nám při ucpání nosu nezbývalo nic jiného než dýchat ústy, což není moc pohodlné, navíc je to i méně bezpečné. Každý orgán se vyvinul se svou funkcí. Nos filtruje vzduch, který vdechujeme do plic, od bakterií a znečišťujících látek – a také ho zvlhčuje a ohřívá. Reguluje naše dýchání a průtok krve.

A pokud potřebujete existenci dvou nosních dírek ještě nějak ospravedlnit, stačí si představit, jak divně bychom vypadali jen s jednou...

Zdroj: Living Science, IFL Science

Video, které jste mohli minout: Nemají jediný šroubek, dodnes se natahují ručně. Poznejte barokní hodiny v Plasích

David Attenborough slaví 100. narozeniny. Legendární moderátor neměl televizi a nechtěli ho pustit do rádia

Fri, 08 May 2026 06:00:31 +0200

Sir David Frederick Attenborough se narodil 8. května 1926 v Isleworthu. Jeho otec byl ředitelem na kolejích Univerzity v Leicesteru, kde strávil Attenborough většinu dětství. Už od útlého věku se zabýval sběrem fosilií, kamenů a dalších zajímavých věcí, které v přírodě našel. V roce 1950 se však staly dvě věci, které zásadně změnily jeho život.

Přečtěte si také: Nejjedovatější had světa se bojí jen dvou predátorů. Člověka varuje zvláštním manévrem

V první řadě se oženil s Jane Elizabeth Ebsworth Orielovou a toto manželství vydrželo až do její smrti v roce 1997. Druhým počinem bylo jeho rozhodnutí začít kariéru v rádiu. I když mu sem byl přístup nejprve odepřen, jeho životopis zaujal vedoucí zpravodajství BBC Mary Adamsovou. Attenborough neměl doma televizi, přesto nastoupil do BBC na plný pracovní úvazek a začal svou kariéru vědomostními kvízy a hudebním pořadem „Píseň lovce“. Zároveň se stal producentem diskusních pořadů.

Kariéra u BBC

Ke svým milovaným přírodovědným pořadům, kvůli nimž si ho napříč lety oblíbili diváci po celém světě, se dostal vytvořením třídílného pořadu The Pattern of Animals z roku 1953, jenž se soustředil na život divokých zvířat. Paradoxem ovšem je, že bylo natáčení navázané na druhy, které měla k dispozici londýnská zoologická zahrada. Spolupráce se zoologickou zahradou se Attenboroughovi povedla i vyplatila, neboť se zde seznámil s Jackem Lesterem, správcem pavilonu studenokrevných živočichů, s nímž posléze vytvořil pořad Zoo Quest popisující nemoci zvířat.

Dalším důležitým zlomem bylo stěhování přírodovědné sekce BBC do Bristolu. Attenborough se tehdy kvůli rodině odmítl stěhovat do Londýna, důsledkem čehož se začal věnovat vlastní produkci. Mohl tak pokračovat nejen s pořadem Zoo Quest, ale také točit nové dokumentární seriály.

Život na Zemi

Během 60. let se stal kontrolorem programu BBC Two se smlouvou o možnosti produkce přírodovědeckých pořadů. Přestože se BBC Two kvůli nízké sledovanosti zaměřovalo na širokou škálu programů, Attenborough zůstal věrný svým cestovatelským a přírodopisným seriálům. Během 70. let na funkci rezignoval a stal se nezávislým komentátorem.

V této části kariéry točil další cestovatelské seriály, z nichž se stal nejznámějším pořad Život na Zemi, který byl inspirací pro celé generace dokumentaristů. Tvůrci zde reflektovali výsledky vědeckých výzkumů v duchu evoluční biologie a seriál si tak získal uznání vědců, kteří s filmaři navázali spolupráci a odhalili jim nové postupy a objevy. Zároveň pořad používal inovativní filmařské postupy, které se pro Attenboroughovu tvorbu staly typickými. Na seriál navázaly série Živá planeta a Zázraky života, přičemž Attenborough pokračoval i v dalších letech v evoluci podoby přírodopisného dokumentu.

Energií a nadšením hýřil dokonce i v pozdějších letech kariéry, kdy si sice mohl užívat zaslouženého důchodu, on však neúnavně spolupracoval s BBC a dalšími kreativními partnery a tvořil úchvatné seriály jako Zelená planeta či Modrá planeta. Ačkoli se s přibývajícím věkem přesouval čím dál více do role vypravěče a uvaděče jednotlivých pořadů, stále jim dodával punc unikátnosti, ať už kvůli zpracování, které posouvalo přírodopisná díla kupředu, anebo poskytnutím nejnovějších informací z různých vědeckých oborů.

Přátelství s Alžbětou II.

Nic jeho přínos přírodovědě a broadcastingu nepodtrhuje tolik jako jeho dvojí pasování na rytíře, která proběhla v letech 1985 a 2022 z rukou královny Alžběty II. a posléze jejího syna prince Charlese, dnešního krále Karla III., rovněž velkého fanouška přírody a bojovníka za ekologii.

S královnou se ostatně Attenborough roky přátelil. V rámci rodiny nebyl jediným držitelem rytířského titulu. V roce 1976 se stal rytířem i jeho starší bratr, filmový režisér a v rámci fikce neúspěšný zakladatel Jurského parku Richard Attenborough. Ten byl v roce 1993 rovněž pasován na barona a zemřel v roce 2014 ve věku 90 let.

Mohlo by vás také zajímat: Princ George dostal neobvyklý dárek: Zub žraloka, který žil před třemi miliony lety

BAFTA a Instagram

Podle Guinnessovy knihy rekordů David Attenborough drží mimo jiné unikát nejdelší televizní kariéry. Dále také jako jediný obdržel britskou cenu BAFTA za seriály v barevném, černobílém, ve vysokém rozlišení i ve formátu 3D.

V roce 2020 pak prokázal svou sílu i jako celebrita s širokým publikem obdivovatelů, když se mu podařilo získat 1 milion odběratelů na Instagramu za pouhé 4 hodiny a 44 minut. Zkušený moderátor tehdy přilákal sledující svým videem o klimatických změnách. Pouhé dva měsíce po svém připojení a dosažení rekordního počtu sledujících Attenborough svůj účet na Instagramu plánovaně uzavřel. Rekord posléze překonal herec Rupert Grint, jehož proslavila sága o čaroději Harry Potterovi.

Zdroj: IMDb / David Attenborough: Výpravy do divočiny / CNN

Video, které jste mohli minout: Nejrychlejší pták na světě? V přímém letu vede obr s rozpětím křídel 3,6 metru

Umožnil obří nálety na Berlín. Geniální konstruktér vymyslel přes 100 typů letadel, Stalin mu ale nikdy neodpustil

Thu, 07 May 2026 12:25:19 +0200

Tupolev byl před válkou křivě obviněn, že předává citlivé technologie Němcům. Neskončil ovšem v běžném Gulagu, ale v uzavřené vězeňské konstrukční kanceláři tajné policie NKVD v Moskvě. Takzvaná šaraška známá jako Centrální konstrukční kancelář 29 (TsKB-29) byla nedobrovolným útočištěm i pro další odborníky, kteří zde nuceně pracovali pro vojenský průmysl.

Přečtěte si také: První stíhačka, kterou řídil počítač. Postrach Spojenců omylem přistál na základně RAF a odhalil svá tajemství.

Jedním z nejzajímavějších výsledků této vězeňské fáze Tupolevovy kariéry byl střední bombardér Tu-2, který poprvé vzlétl 26. srpna 1943. Na přímý Stalinův rozkaz ho Tupolev pojal jako dvoumotorový univerzální stroj schopný střemhlavého i horizontálního bombardování s parametry převyšujícími tehdy nejrozšířenější německý bombardér Junkers Ju 88.

Kombinace těžkého nákladu a vysoké rychlosti

Tu-2 měl objemnou pumovnici, která spolu se závěsy pod křídly umožnila dopravit nad cíl až 4000 kg bomb. To bylo mnohem víc, než unesl nejrozšířenější sovětský taktický bombardér Petljakov Pe-2 (1000 kg). Rychlý letoun, který zvládl až 540 km/h, měl čtyřčlennou posádku a k vlastní obraně využíval dva kanóny ŠVAK ráže 20 mm a tři kulomety Berezin BS ráže 12,7 mm.

Své schopnosti Tu-2 naplno předvedl v závěru války, kdy Rudé armádě pomohl zlomit odpor těžce bráněných městských pevností ve Východním Prusku a v okupovaném Polsku. Uplatnil se také při stovkách náletů na Berlín.

Stalin Tupoleva nikdy plně neomilostnil

Andrej Tupolev byl z vězení propuštěn v červenci 1941 krátce poté, co Německo napadlo Sovětský svaz. Pracoval dál na vývoji letadel, mimo jiné za necelý rok zkonstruoval bombardovací letoun Tu-4, který byl v podstatě kopií americké létající pevnosti Boeing B-29 Superfortress. Sověti se ke třem těmto strojům dostali v roce 1944, když jejich posádky musely nouzově přistát na území SSSR po bombardování Mandžuska.

Mohlo by vás také zajímat: Do wehrmachtu jsem musel v sedmnácti, říká poslední z Čechů v Hitlerově armádě

Přestože se Andrej Tupolev významnou měrou zasloužil o sovětské vojenské letectvo za druhé světové války, Stalin ho nikdy plně neomilostnil. Rehabilitován byl až dva roky po Stalinově smrti v roce 1955. Během své kariéry navrhl a vedl výrobu více než 100 typů letadel, z nichž se 70 dostalo do sériové výroby. Zemřel v roce 1972 v Moskvě.

Zdroj: EBSCO, War History

Proč mají ASMR videa takový úspěch? Vysvětlujeme fenomén, který možná vůbec nechápete

Thu, 07 May 2026 11:30:21 +0200

Důležité je říct, že zmíněná dáma je před kamerou oblečená. Pomalý šepot a něžná gesta mohou v někom vyvolat pocity vzrušení a v začátcích online fenoménu ASMR videí se jejich účinky popisovaly jako mozkový orgasmus, tohle video se ale určitě netočilo s erotickým podtextem. Takový záměr nemají ani jiná ASMR videa, na kterých někdo hlasitě dýchá, ale třeba taky poklepává nehty na různé materiály, píše perem na papír, ťuká do klávesnice, listuje knihou, míchá si kávu, češe si vlasy, chystá jídlo, přehrabuje korálky nebo šustí listy rostlin. Trvají běžně půl hodiny i déle a nic moc navíc kromě popisovaného se na nich neděje.

Co je to ASMR?

Pojem Autonomní senzorická meridiánová reakce vymyslela Jennifer Allen (obyčejná uživatelka, žádná vědkyně) na jednom diskuzním fóru v roce 2010. Popisovala tím fenomén, kdy různé zvukové nebo obrazové spouštěče způsobují příjemné brnění na temeni hlavy, které se šíří dolů ke krku. Richard Craig, profesor biofarmaceutických věd z Shenandoah University v americkém státě Virginia, říká, že ASMR je podobné hluboké relaxaci, kterou někdo může vnímat při masáži. Reakce jsou ovšem individuální. Zatímco jeden člověk zažívá mírně euforické stavy a úplně cítí, jako by mu někdo masíroval hlavu, s jiným stejné video nic nedělá nebo ho vyloženě nudí – a někomu přijde šeptající žena trochu jako z hororu.

Přečtěte si také: Toxoplasma gondii: Třetina lidí na světě má v mozku parazita, který narušuje komunikaci mezi neurony

Autorkou scén popsaných v úvodu je Maria Viktorovna, která se trendu chytila hned v jeho začátcích. První video na svůj YouTube kanál Gentle Whispering ASMR nahrála už v roce 2011. Jako první producentka tohoto typu videí nasbírala milion odběratelů a začala si tím vydělávat slušné peníze. Po pěti letech dala výpověď v práci, stala se ASMR hvězdou na plný úvazek a na kameru šeptá dodnes. Poslední video, na kterém simuluje pozorovateli pomalé a jemné vyšetření u očního specialisty, přidala před několika dny. V jiných videích z poslední doby vypráví o relaxačních technikách, napouští vanu nebo přejíždí prsty přes tlumeně rozsvícenou lampu.

Proč a jak ASMR funguje?

Fenomén zaujal i vědce, dosud ale není podrobně prozkoumaný. První odborná studie z roku 2015 zjistila, že lidé vyhledávají ASMR videa proto, že jim pomáhají usnout a zvládat stres. Většina z nich uváděla, že se hned po zhlédnutí i nějakou dobu potom cítí lépe, a někteří pacienti s chronickou bolestí tvrdili, že videa zmírnila jejich příznaky.

Studie publikovaná v roce 2016 skenovala pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI) mozky těch, kteří zažívají ASMR, i lidí, kteří fenomén neprožívají. Vedoucí výzkumu, psycholog Stephen Smith z Univerzity ve Winnipegu, odhalil, že mozky těchto dvou skupin se liší už v klidovém režimu. Těm, kteří podléhají ASMR, se neuronové sítě propojují jiným způsobem, spíš se prolínají. Smith si proto myslí, že ASMR je formou synestezie – jevu, kdy se propojují smyslové vjemy tak, že někdo například vidí čísla nebo tóny v barvách.

Výzkum z roku 2022 zaměřený na mladé dospělé pozoroval fyziologické změny při sledování videí, třeba snížení tepové frekvence. Zaznamenal taky pokles depresivních pocitů. Bádání dál pokračuje, komplikuje ho ale fakt, že prožitky ASMR vyžadují ticho, klid a často samotu, což se pod dohledem vědců nebo na MRI nenavodí snadno.

Jako u maminky

Videa mohou působit stejně jako řízená relaxace nebo meditace, když odvedou pozornost diváka od nepříjemných myšlenek a poskytnou mu známou a uklidňující sadu zvuků. Richard Craig účinek připisuje i tomu, že navozují pocit klidu, bezpečí, náklonnosti a intimity a mohou nás vracet do dětství, kdy o nás pečovala maminka. „Důvod, proč lidé mohou při poslechu Marie Gentle Whispering cítit mravenčení, uvolnění a úlevu, je ten, že se chová velmi podobně, jako by se o vás staral rodič. S pečujícími pohledy, jemnou řečí a konejšivými pohyby rukou. A často naznačuje dotýkání,“ říká Craig. „Naše mozky rozpoznávají vzorce někoho s pečujícím pohledem, někoho s něžným šepotem a to nás uklidňuje.“ Dokonce se domnívá, že ASMR videa vyvolávají biochemické reakce spojované s láskou. Třeba by se ASMR, jako hypotetický digitální zdroj lásky, mohlo někdy začít používat jako léčebná metoda. A ta, jak víme z pohádek a filmů, je lékem na všechny neduhy.

Zdroj: Psychology Today, Smithsonian Mag

Video, které jste mohli minout: Děti trápí bolesti hlavy: Příčina neznámá. Podezření padá na nezdravé návyky a sociální sítě

První stíhačka, kterou řídil počítač. Postrach Spojenců omylem přistál na základně RAF a odhalil svá tajemství

Thu, 07 May 2026 06:00:16 +0200

Fw 190 byl pravděpodobně prvním stíhacím letounem, jehož systémy byly navrženy tak, aby pilotovi ušetřily práci. Hlavní inovací byla jednotka ovládání motoru, takzvaný Kommandogerät. V podstatě šlo o mechanický analogový počítač, který v reakci na pohyby plynové páky automaticky upravoval směs paliva, sklon vrtule, nastavení kompresoru a časování zapalování. To drasticky snížilo zátěž pilota v boji a umožnilo mu soustředit se výhradně na manévrování a střelbu.

Přečtěte si také: Jak střílel legendární Hawker Hurricane? Podívejte se na zničující palbu jeho osmi kulometů

Jak odhalit německé inovace

Ve srovnání s většinou tehdejších stíhaček, které poháněly kapalinou chlazené motory náchylné k poškození chladiče, používal Fw 190 vzduchem chlazený dvouhvězdicový motor BMW 801. Díky tomu byl letoun v boji mnohem odolnější a dokázal se vrátit na základnu i s vážně poškozeným motorem.

Na rozdíl od Spitfiru, který používal k ovládání podvozku a klapek citlivé pneumatické systémy, se Fw 190 spoléhal na elektromotory. Tato konstrukce byla robustnější; pokud se jedna část poškodila, ostatní dál fungovaly. Podvozek byl navržen tak, aby se spouštěl vlastní vahou, což snížilo počet nehod při přistání.

Mohlo by vás také zajímat: Do wehrmachtu jsem musel v sedmnácti, říká poslední z Čechů v Hitlerově armádě

Prozkoumat tyto inovace Britům umožnila těžko uvěřitelná náhoda, když 23. června 1942 pilot Luftwaffe Armin Faber omylem přistál se svým téměř novým letounem Fw 190 A-3 na základně RAF ve Walesu, kterou si po leteckém souboji spletl s letištěm ve Francii. To britským inženýrům dovolilo letoun plně otestovat a lépe připravit vlastní stroje i piloty na souboj s obávaným protivníkem.

Proti tankům i bombardérům

Němci vyráběli během války Focke-Wulf Fw 190 v desítkách verzí. Významné byly zejména verze se zlepšenými výkony ve velkých výškách, které plnily roli záchytných stíhaček proti spojeneckým bombardérům. Asi nejzajímavější z nich byl Fw 190D, známý jako „Dora“. Tato verze dostala kapalinou chlazený motor Junkers Jumo 213, čímž se maximální rychlost zvýšila na 670 km/h. Dora (rozpoznatelná podle prodlouženého trupu) byla považována za rovnocenného soupeře nejlepších spojeneckých stíhaček, jako byl P-51 Mustang.

Na východní frontě, kde se poprvé objevil v listopadu 1942, se Fw 190 vyvinul v obávaný prostředek podpory pozemních jednotek, který začal nahrazovat starší střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 Stuka. Jak na Prima ZOOM připomněl dokument Příběhy rytířů nebes, varianty F a G byly vybaveny dodatečným pancéřováním a mohly nést těžké bomby nebo rakety, jimiž mohly z nízké výšky ničit sovětské tanky.

Zdroj: Britannica, Warfare History Network

Video, které jste mohli minout: Smrtící německá stíhačka unesla spoustu zbraní a byla postrachem bombardérů. Prohlédněte si její kokpit

Nejnebezpečnější zvíře Afriky je býložravec, který zabije 500 lidí ročně. Podívejte se, jak útočí na vetřelce

Wed, 06 May 2026 12:55:38 +0200

Hroši jsou považováni za nebezpečná zvířata hlavně kvůli svým fyzickým schopnostem. Samci, kteří jsou větší než samice, váží až 3,5 tuny. Bez ohledu na svou hmotnost a zavalitý vzhled jsou hroši rychlí běžci a na souši mohou krátkodobě vyvinout rychlost až 30 km/h. Jejich tlama je vyzbrojena mohutnými a ostrými spodními špičáky dlouhými až 50 cm, které používají jako zbraně v boji s dalšími hrochy.

Přečtěte si také: Batole zázrakem přežilo útok hrocha. Tlustokožec ho začal polykat, pohromu utnul zachránce

Na hbité pronásledování vetřelců hrochy se můžete podívat v ukázce z dokumentu Zabijáci v divočině na Prima ZOOM:

Útoky na lodě

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) je býložravec a jeho útok je v drtivé většině spíše obranou teritoria než projevem loveckého instinktu. Nebezpečnost hrochů spočívá v jejich silně vyvinutém teritoriálním chování. Často je lze vidět, jak se vyhřívají na březích řek nebo jsou ponořeni ve vodě, přičemž obě tyto oblasti zuřivě chrání před vetřelci.

Když lidé nebo jiná zvířata vstoupí na jejich území, hroši je mohou vnímat jako hrozbu a reagovat agresivně. Často útočí na čluny a malé lodě, které si spletou s krokodýly – ti jsou přirozenými predátory hroších mláďat.

V létě 2024 například hroch v řece Kafue v Zambii narazil do kánoe, v níž se plavil pár z Británie. Loďka se převrátila, hroch stáhl 63letého Rolanda Cherryho do hloubky a poté ho vymrštil do vzduchu, přičemž mu způsobil vážná zranění. Muž díky pohotovému zákroku lékařů v místní nemocnici setkání s hrochem přežil.

Zdroj: Encyclopedia Britannica, BBC

Marně utíkal před výbuchem sopky. Nový portrét ukazuje muže, který se snažil přežít zkázu Pompejí

Wed, 06 May 2026 11:25:35 +0200

Odborníci archeologického parku v Pompejích a Univerzity v Padově společně zapojili AI do rekonstrukce obličeje muže, který se v okamžiku smrti nacházel přímo u městských hradeb, poblíž nekropole Porta Stabia. Podle výzkumníků zemřel v rané fázi katastrofy, kdy město zasáhl ničivý spad sopečných kamenů a trosek.

Improvizovaná helma z terakoty

Nejzajímavějším detailem je, že si očividně před smrtí držel nad hlavou velký mělký terakotový hmoždíř. Zřejmě si tak chránil hlavu před deštěm malých sopečných kamenů, které se na něj a na město snesly.

Něco takového koneckonců popisují u mnoha dalších lidí i dobová svědectví, třeba dopisy Plinia mladšího. Ten v nich popisoval obyvatele Pompejí, jak si k hlavám přivazovali polštáře a jiné předměty, aby přežili padající trosky.

Kromě tohohle improvizovaného štítu měl muž u sebe i několik osobních věcí, třeba olejovou lampu, železný prsten a 10 bronzových mincí, zřejmě celé jeho jmění, které nechtěl nechat na pospas zkáze. Jeho digitální portrét odborníci vytvořili s pomocí AI a pokročilých editačních technik, které dokázaly přeložit kosterní pozůstatky a archeologická data do realistické lidské podoby.

Zdroj: MSN, Osiz Technologies, NPR.org

Video, které jste mohli minout: Šílený diktátor, který předčil Stalina i Hitlera. Pol Pot vyvraždil čtvrtinu svého národa

Opravdový Kraken? Gigantická vodní nestvůra měla 19 metrů a rychle by zabila i velkého bílého žraloka

Wed, 06 May 2026 07:50:24 +0200

Doteď jsme si mysleli, že oceány v období křídy, tedy před 145 až 66 miliony let, ovládali velcí obratlovci. Třeba mosasauři nebo plesiosauři. Nový výzkum paleontologů z univerzity v Hokkaidó ale touhle představou dost otřásl. Pomocí nejmodernější digitální těžby fosilií se jim totiž povedlo identifikovat pozůstatky obřích chobotnic s ploutvemi, které svou velikostí i schopnostmi zastiňovaly i ty nejděsivější mořské predátory své doby.

Gigant, který překonal krakatice

Zkoumáním 27 fosilizovaných čelistí nalezených v Japonsku a na ostrově Vancouver v Kanadě vědci identifikovali dva nové druhy: Nanaimoteuthis jeletzkyi a hlavně rekordního giganta Nanaimoteuthis haggarti, jehož rozměry vám vyrazí dech. Dlouhý mohl být až 19 metrů. Dnešní krakatice přitom dorůstají maximální délky kolem 12 metrů. Dokonce i křídový ještěr mosasaurus měřil „jen“ 17 metrů. Takže pokud se tenhle odhad odborníků potvrdí, bude tohle největší objevený bezobratlý živočich v historii planety.

Rozměry, jakkoli úctyhodné, na něm ale nejsou to nejzajímavější, protože fosilní čelisti těchto tvorů (takzvané zobáky) vypovídají taky pořádný kus o jejich způsobu života. Vědci na nich objevili stopy extrémního opotřebení, které naznačují, že dávní „Krakeni“ aktivně lovili a drtili kořist s tvrdou schránkou.

A co víc, našly se u nich i známky asymetrického obrušování špiček čelistí. U moderních hlavonožců je chování, kdy zvíře upřednostňuje jednu stranu čelisti podobně jako lidé pravou nebo levou ruku, přímo spojené s vysokou inteligencí a komplexním mozkem. Nemohlo tak jít jen o „tupé zabijáky“, museli to být rafinovaní predátoři.

Téměř neviditelná historie

Je škoda, že toho o nich pořád víme tak málo, ale na druhou stranu vlastně můžeme být rádi, že jsme jejich existenci vůbec odhalili. Chobotnice jsou měkkýši bez vnějších schránek a jejich těla se proto skoro nikdy nezachovají. „Studovat jejich historii v hlubokém čase je nesmírně těžké,“ vysvětluje spoluautor studie Jasuhiro Iba.

Posunout hranici nejstarších známých chobotnic o celých 5 milionů let hlouběji do minulosti se povedlo jenom díky nejmodernějším technologiím a metodám. Proto si taky nemůžeme být stoprocentně jistí, že jsou naše odhady rozměrů přesné. Vědci je totiž založili na poměrech čelistí u žijících druhů, a to není úplně dokonalý systém. Víme ale dost na to, abychom si byli jistí, že by se jim žádný člověk nechtěl dostat do chapadel.

Zdroj: Live Science, Science, NPR

Video, které jste mohli minout: Důležitý objev českých vědců: Kořeny rostlin zesílí, když narazí na překážku

Sověti ze stíhacího letounu udělali střemhlavý bombardér. Němečtí piloti mu nestačili

Tue, 05 May 2026 15:15:53 +0200

Sovětská konstrukční kancelář CKB-29, v níž působili Andrej Tupolev a Vladimir Petljakov, dostala zakázku na nový letoun v roce 1938. Z původního těžkého stíhacího letounu se ale pod dojmem úspěchu německých Junkers Ju 88 po přepadení Polska stal rychlý střemhlavý bombardér.

Precizní útočník

Oproti Junkersu byl Pe-2 s výkonem 540 km/h o 110 km/h rychlejší a byl také obratnější, unesl ale jen 1000 kg bomb (3000 kg v případě Ju 88). Díky své rychlosti, dobrému výhledu z pilotní kabiny i silné výzbroji tvořené až čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm se Pe-2 hodil k taktickým úderům na frontové linii a zejména k precizním útokům na mosty, vlaky a dělostřelecké pozice. Zároveň snáze unikal nepřátelským stíhačům. Na Petljakov Pe-2 v akci se můžete podívat tady:

Bombardéry Pe-2 s doletem 1200 km disponoval Sovětský svaz už v době, kdy na něj 22. června 1941 Německo zaútočilo, byly ale v drtivé většině zničeny ještě na zemi. Ve větším počtu a různých verzích včetně průzkumné (Pe-2R) a stíhací (Pe-3) začaly sovětské továrny vyrábět ve větším počtu od roku 1942, nakonec jich bylo vyprodukováno celkem 11 427. Díky tomu se Pe-2 stal po německém Junkersu Ju 88 a britském Vickers Wellingtonu třetím nejmasověji vyráběným dvoumotorovým letounem 2. světové války.

Přečtěte si také: Smrt v přímém přenosu: Padající letadlo v Brazílii narazilo do budovy, vše zachytily kamery

První v Praze

Petljakov Pe-2 byl i prvním spojeneckým letounem, který přistál už v sobotu 9. května 1945 v Praze-Kbelích. Stroj s trupovým číslem 22 patřící k 8. odloučenému průzkumnému leteckému pluku dopravil do Kbel šturmana (navigátora) 1. československé smíšené letecké divize podplukovníka Františka Rypla. Dvojice Pe-2 startující z Hlučínska se po průzkumu situace a mezipřistání na Ruzyni vrátila na základnu v Dolním Benešově.

Po válce československé letectvo provozovalo 32 těchto bombardérů pod označením B-32, vyřazeny byly v roce 1951.

Zdroj: VHÚ Praha, RuAviation

Video, které jste mohli minout: Létající tanker za 4 miliardy obslouží stíhačku i vrtulník. Podívejte se, jak musí být piloti precizní

Nejpodivnější sovětská vražda? Jednoruký kriminálník prohrál život v kartách s partou hluchoněmých

Tue, 05 May 2026 15:00:33 +0200

Lednové počasí v dálněvýchodní Čitě je mrazivé, teploty klesají až k mínus třiceti stupňům a řeku Čitinku pokrývá tlustá vrstva ledu. Jen tu a tam ji naruší díra po rybářích, kteří se věnují oblíbené ruské zábavě – lovu na udičku. A právě v takové díře se 30. ledna 1957 vynořil hrubý pytel, ze kterého vyčnívala ruka s vytetovanou kotvou.

Přečtěte si také: Sovětský mafián zbohatl na hladomoru a měl nejlepší prostitutky. Jeho žena se oběsila a peníze mu zplesnivěly

Těch tetování na těle pak kriminalisté objevili víc – koráb, maják, profil Lenina, revolver, prase s kytarou a čert sedící na srpku měsíce. Dnes je tetování běžná záležitost, ale v dobách Sovětského svazu bylo charakteristické jen pro určité sociální skupiny. Pitva prokázala také amputaci ruky, ale to byla stará záležitost, naopak novějšího data byly rány v oblasti šíje a břicha, stejně jako vypíchnuté oči.

Tetování v sovětském podsvětí

Bylo rozšířené zejména v podsvětí a často mělo symbolický význam. Na těle oběti takové obrázky byly přinejmenším dva. Koráb mohl mít hned tři významy. Mohl to být začínající kriminálník, který teprve vplouvá do vod zločinu. Mohl znamenat útěk z vězení, nebo prostou touhu po svobodě. Portrét Lenina si zločinci nenechávali tetovat z úcty ke komunistickému vůdci, ale z určité pověrčivosti. Věřili, že policisté do Lenina nebudou střílet.

I když stop k identifikaci na těle mrtvého bylo dost, nakonec směr dalšího vyšetřování určil pytel, v němž byl nalezen. Přesně takové totiž v Čitě používali pracovníci na místním trhu. To zúžilo pátrání a policisté začali obcházet lidi, kteří s trhem měli něco společného. Štěstí měli u domu, kde bydlela rodina Losjevových. Na dvorku si všimli krumpáče a vozíku se stopami od krve.

Pohlednice hluchoněmé rodiny

Losjevovi se živili výrobou a prodejem pohlednic. Hlavou rodiny byla Valentýna, která přijela do Čity z Moskvy a provdala se za Nikolaje Losjeva. Ten se svým otcem pohlednice tiskl, Valentýna je retušovala. Zvláštní na této trojici bylo, že všichni byli hluchoněmí. Rodinného byznysu se účastnil ještě Ivan Majorov – jednoruký invalida, který pohlednice nabízel formou pouličního prodeje.

A právě Majorov se ukázal jako problém. Tržby z prodeje pohlednic nemohly být závratné a prodejce navíc pil. Valentýna si časem všimla, že se částka, kterou odevzdává, ztenčuje. Nebylo těžké se domyslet, kde peníze končí. Navíc Majorov začal Losjevové dělat milostné návrhy. Toho si všiml manžel Nikolaj a v rodině začaly hádky.

Klub sebevrahů

Koncem ledna 1956 se u Losjevových sešla obvyklá společnost – kromě manželů a Majorova dorazil také Michail Peršin, další prodavač pohlednic a také Majorovův kumpán. Znala Losjevová dílo R. L. Stevensona? To, co následovalo, rozhodně silně připomínalo obsah knihy Klub sebevrahů.

Parta za stolem hrála karty a Valentýna přišla s nápadem, že by si mohli zahrát o něco cennějšího, než je pár kopějek – v sázce bude život. Společnost měla zřejmě už dost vypito a nápad všem přišel velmi zábavný.

Majorov prohrál a my se můžeme jen dohadovat, jestli o jeho osudu rozhodla náhoda, nebo Valentýna při rozdávání karet podváděla. Tím ale hra neskončila. Karty měly rozhodnout o tom, kdo Majorova zavraždí. Tentokrát prohrál Michail Peršin. Za vraždu mu Losjevová slíbila 50 rublů v hotovosti a pohlednice v ceně 500 rublů.

Majorov celou hru považoval za žert, ale krutě se mýlil. Kartami vybraný vrah Peršin ho totiž skutečně hodlal zabít. A tady můžeme odcitovat vyšetřovací spis: „Peršin se s Majorovem setkal na železniční stanici Karymskaja. V bufetu spolu pili vodku, Peršin si vzal stolní nůž, vyšel s Majorovem k vodojemu (očividně někde v areálu nádraží) a začal ho bodat, pořezal ho na tváři a na čele.

Když si myslel, že je Majorov mrtev, odjel do Čity a oznámil to Losjevové, od níž jako odměnu dostal pohlednice v ceně 400-500 rublů. Majorov ale přežil, dostal se do nemocnice a 29. ledna se vrátil zpátky do Čity.

Když zavraždit, tak pořádně

Majorov se zřejmě nedovtípil, že za pokusem o vraždu stojí Losjevová. Peršinův útok na nádraží si s osudným večerem, kdy svůj život prohrál v kartách, vůbec nedal dohromady. A tak po svém vyléčení zamířil přímo za ní. Muselo to pro ni být překvapení, když otevřela dveře a za nimi stál „nebožtík“.

Svého záměru se Losjevová ale nevzdala a udeřila na Peršina – slíbil jsi ho zabít, vzal sis pohlednice, tak koukej práci dodělat. Nakonec se dohodli, že vraždu vykonají společně ještě s Nikolajem, manželem Valentýny. A na pomoc si přizvali ještě Peršinova kumpána Vila Irščina.

Čtveřici se podařilo v noci oběť vylákat na opuštěnou ulici. Nikolaj Losjev držel lucernu a svítil na cestu. Majorov se zastavil, aby si zapálil cigaretu. Stačil jen párkrát potáhnout, když přišel první úder, který mu zasadil Peršin. Pomáhat mu měl Irščin.

Jako zbraň pravděpodobně posloužil krumpáč, který později policisté našli zakrvácený před domem. Pak pachatelé tělo nasoukali do pytle, který se na začátku případu stal hlavní stopou.

Mohlo by vás také zajímat: Falešná jednotka Rudé armády došla až do Berlína. Vedl ji podvodník z Ukrajiny

Policie mohla případ uzavřít a převzal si ho soud. Ten nad Peršinem vynesl rozsudek smrti. I když vraha si de facto najala Losjevová a byla ideovým strůjcem vraždy, vyvázla s trestem deseti let odnětí svobody stejně jako další účastníci zločinu.

Zdroj: The Guardian, Corrections1

Video, které jste mohli přehlédnout: Jak „zrzavá hlava“ František zabil na Karlovarsku pět lidí a šokoval i Masaryka