Po vlčích stezkách

Po vlčích stezkách

O Pořadu

Vlci žijící na pobřeží Tichého oceánu se s lidmi pravděpodobně nikdy nesetkali a nemají s nimi tak téměř žádné zkušenosti. Gudrun se rozhodla navštívit svého přítele Iana McAlistera, který založil společnost na záchranu deštného pobřeží a stará se o místní lesy, které postupně mizí pod nátlakem těžařských společností. Zdejší cedry jsou staré i tisíc let. Bohužel zákonem chráněný je jen zlomek těchto lesů a jejich kácení znamená mizení zvěře, které vlci loví. Dalším negativním vlivem plošného mýcení je to, že se na odkrytých plochách rychleji ohřívá voda, kde se tře až 20 % světové populace lososů, kteří potřebují čistou a studenou vodu. Díky tomu odtud také pomalu mizí. Donedávna se nevědělo, že lososi jsou v těchto oblastech důležití nejen jako potrava vlků, medvědů a ostatních zvířat, ale díky tomu, že je tito lovci roznášejí po okolních lesích, slouží také jako hnojivo pro zdejší porosty. Gudrun objeví stopy medvědů grizzly, po kterých se vydá do vnitrozemí. Utáboří se v divočině a čeká, jestli neuslyší vlky, kteří se v tuto dobu svolávají k lovu. Vědci mají za to, že před dávnými časy, kdy Kanadu pokrývaly ledovce, byli vlci žijící v těchto oblastech odtrženi od zbytku kontinentu. Díky tomu mají zřejmě takovou genetickou různorodost. Naučili se lovit ryby a navíc zdejší obyvatelé vlky téměř nelovili, protože pro ně byli takřka posvátní. Čtrnáctý den expedice objeví Gudrun na břehu řeky mrtvé lososy bez hlav. Vlci na rozdíl od medvědů žerou pouze hlavy ryb, ačkoli nikdo pořádně netuší z jakého důvodu. Gudrun nainstaluje k řece fotopast, kterou na místě nechá celé tři dny. Dopluje až do odlehlé vesnice původních Kanaďanů, kde se od rybářů dozví, že slyšeli vytí vlků v nedaleké zátoce. Ke Gudrun se přidá její přítel Marven Robinson, který zná zdejší lesy. Při čekání u řeky se objeví dospělý medvěd baribal, kterého klidně pozorují ze vzdálenosti několika metrů. Další den se Gudrun vydá jen na kánoi pozorovat zdejší břehy a narazí nejen na tuleně, ale také na baribala bílého. Místní pověsti jsou plné zvěstí o tom, co zjevení bílého baribala znamená. Ve skutečnosti se jedná o genetickou anomálii, která se ale objevuje jen tady. Gudrun se na řece setká také se dvěma kolegy, s Chrisem a Paulem, kteří se zabývají stejným výzkumem a vymění si poznatky. Z jejich výzkumu je patrné, že vlci mohou žít i na ostrovech vzdálených až padesát km od pevniny. Díky této informaci se Gudrun vydává dále na západ. Objeví čerstvé stopy a pouští se po nich dále do vnitrozemí, kde později pozoruje pár, který sem dorazil se svými mláďaty. Když z lesa vyjde mladá vlčice, nemilosrdně jí zaženou, protože smečka je schopná se uživit jen v omezeném počtu jedinců. Gudrun se rozhodne přespat dnes venku a doufá, že zvědavost vlků zvítězí nad strachem a přijdou se na ní podívat. V noci se objeví mládě, které se odpoledne nestihlo připojit ke své smečce a teď ji zoufale volá. Gudrun tuší, že se sem pro něj smečka během dvou dnů vrátí. Poslední den má Gudrun konečně štěstí, když se vlci objeví. Lehá si a doufá, že vlky, kteří člověka asi nikdy neviděli, nezaplaší. Vlci jí obcházejí ze všech stran, ale nijak na ní neútočí, ani na ní nevrčí. Potom si celé hodiny hrají jen kousek od ní. V podstatě se k ní chovají jako k vlkovi. Gudrun nepředstavuje žádné riziko pro ně, ani pro jejich mláďata. Gudrun se nikdy nedostala k vlkům tak blízko a její cesta po ostrovech Britské Kolumbie přinese vědcům nové poznatky.

Tento zážitek měl pro Gudrun ještě další aspekt. Několik týdnů po návratu domů jí lékaři zjistili nádor na mozku. Původní obyvatelé Britské Kolumbie věří, že vlci se neukáží, pokud nechtějí člověku něco říct. Gudrun si je jistá, že se jí vlci snažili předat sílu pro její další cestu. Jejím dalším cílem je vrátit se za nimi.

Společnost pro záchranu deštného pobřeží vykoupila lovecká práva na území pralesa Great Bear, takže vlci i ostatní zvířata, která zde žijí, jsou nyní chráněni.