reklama

Arktida taje, v ledu vznikají i malé přirozeně skleníky

Arktida taje... a taje Foto: Arktida taje... a tajeFoto: http://pixabay.com

Oteplování na severní polokouli pokračuje.

V zimních měsících zpráv o oteplování na severní polokouli ubylo, časné teplé jaro však indikuje, že zbytek roku bude na další znepokojivé informace opět zřejmě bohatý. Poté, co loni Sibiř doznala rekordních teplot a v jejich důsledku i velkých požárů či epidemie antraxu uniklé z kdysi "věčně" zamrzlých, pohřbených těl, se zdá, že také letošní rok bude plný důkazů o postupujících klimatických změnách. Tání nově prý urychluje i vznik "přírodních skleníků" uvnitř samotného ledu podporujících nárůst planktonu.

Donedávna rarita

Jak nejspíše potvrdí každý, kdo někdy viděl tenký led, optickými vlastnostmi se tento druh skupenství vody relativně blíží vlastnostem skla. V jisté fázi tak může led dát vzniknout podobným procesům, které se dějí v lidmi postavených sklenících uprostřed léta, totiž kultivovat propouštěným slunečným zářením prostor uvnitř schránky – a toho umí využít nově bující život. Děje se tak alespoň podle nové studie týmu Harvardovy, Readingské a Oxfordské univerzity pod vedením Christophera Horvata, jež byla nedávno publikována.

Tající led svou zvyšující se čirostí propouští sluneční světlo hlouběji než kdy dříve. To nápadně prospívá společenstvům fotosyntezujících jednobuněčných mikroorganismů známých jako fytoplankton, jejichž nárůst by měl být nyní znatelný na 30 % Severního ledového oceánu. Ještě před dvěma dekádami přitom dle studie byl podobný nárůst vlivem tenkého ledu vcelku raritou, protože ledová vrstva drtivou většinu slunečního svitu blokovala.

Dlužno zmínit, že třicetiprocentní cifra je momentálně prozatím kvalifikovaným odhadem vzniklým primárně z počítačové simulace – dnešní satelity neumějí zmapovat takto rozsáhlé území, zčásti navíc ukryté pod (ač zřejmě tenčí) ledovou slupkou, a rozsáhlá expedice by vyšla příliš draze. Kritici tak namítají, že fytoplankton by v odhadovaných počtech potřeboval i další zdroje obživy, což může jeho nárůst limitovat. Pokud jsou však odhady Horvatovy studie správné alespoň do určité míry, dochází již nyní na značnou proměnu arktického ekosystému.

Pro riziko klimatických změn by přitom nárůst počtů fytoplanktonu nemusel být špatnou zprávou. Jakkoliv by jeho bujení v Arktidě mohlo narušit oceánské potravní řetězce (což by v průběhu dekád mohlo být špatné zjištění spíše pro rybáře a lidi závislé na rybolovu), fytoplankton rovněž "absorbuje" oxid uhličitý, skleníkový plyn odpovědný momentálně nejvíce za klimatické změny. Během fotosyntézy totiž fytoplankton "odčerpává" oxid uhličitý z atmosféry a váže jej k sobě, do organické hmoty. Minimálně část této hmoty po odumření mikroorganismů klesá na mořské dno, kde zřejmě část z něj také zůstane. Objem skleníkových plynů v atmosféře, urychlujících vzrůst průměrných teplot, se tak de facto snižuje.

Štěstí v neštěstí?

Mnohé navrhované geoinženýrské projekty, které by v případě schválení slibovaly zpomalit či obrátit klimatické změny kýženým směrem, ostatně často spoléhají právě na podporu růstu planktonu. Problém je, že fenomén pohřbívání oxidu uhličitého je dnes stále relativně neprozkoumán. Procesy se zřejmě mohou lišit ekosystém od ekosystému.

Předloňská práce Woods Hole Oceanographic Institution například odhaduje, že zatímco v teplých vodách Havaje zůstává u dna jenom 20 % oxidu uhličitého vázaného do fytoplanktonu, v severním Pacifiku jej už klesne skoro polovina. Jedním z vysvětlení je složení vody v závislosti na její teplotě, což by možná z bujení planktonu v Severním ledovém moři mohlo učinit jakési štěstí v neštěstí.

Tím ale dobré zprávy končí. Co totiž satelity byly v separátní studii již s to odhalit, je také zřejmé rapidní zrychlování uvolňování metanu ve více než 200 sibiřských jezerech. Rovněž před týdnem to oznámila práce Vasilije Bogojavlenskije z Ruské akademie věd, která z dat americké družice Landsat 8 a evropského satelitu Sentinel 2 z let 2013 až 2016 odhalila vznik velkého množství nově vytvořených mělkých jezírek v oblastech "věčně" zmrzlé sibiřské půdy označované jako termokras.

Už objev tekoucí sladké vody na Sibiři je svého druhu znepokojivý. Horší však je, že zřejmě bublají vlivem uvolňování podzemního metanu, doposud vázaného v permafrostu. Přesné výsledky studie jsou stále předmětem zkoumání, leccos se tedy ještě může změnit. Vzhledem k tomu, že metan je však jako skleníkový plyn zhruba třicetkrát efektivnější než oxid uhličitý, možná ani nárůst počtu fytoplanktonu v Arktidě nemusí mít na rozjetý vlak klimatických změn výraznější vliv.

Text: Ladislav Loukota

Článek

BAS Foto:

Jako nosorožec: tak by vypadala Antarktida bez ledu

Angličtí geologové vytvořili nejnovější mapu Antarktidy. Ukázala opravdový tvar kontinentu věčně pokrytého ledem.
První pražské slůně živě ze ZOO Praha

reklama