Můj rok mezi losy

Počet losů v Severní Americe se rychle snižuje. V některých oblastech USA se od roku 1990 snížil o 64 procent. Losi vymírají především kvůli parazitům a špatnému zdravotnímu stavu. Pokud trend bude pokračovat, za 50 let losi vymizí. Losí mláďata mají mizivé vyhlídky na přežití. První rok života přežije jen 30 procent mláďat. Stávají se kořistí vlků, medvědů baribalů a grizzlyů. Kanadský fotograf Hugo Kitching se vydává do Národního parku Jasper v kanadské Albertě, aby jedno z mláďat sledoval po celý rok. V červnu nachází losici s několikadenním mládětem - samičkou. Zvířata si postupně zvykají na fotografovu přítomnost. Pohybují se v údolí Maligne, kde jsou jezera, louky a mokřiny. Samice je dobrá matka, o mládě pečuje a po čase ho učí, které rostliny jsou jedlé. V jezeře si doplňují zásoby minerálů, především sodíku, požíráním podvodních řas. U jezera se objeví druhá losí matka s mladším mládětem - samečkem. Kitching se snaží sledovat obě matky. V září začíná říje a samci, vážící až 500 kilogramů scházejí s hor. Partnera si však vybírá samice. V listopadu začíná zima, losi mají málo potravy, žerou převážně jen větvičky a ztrácejí na váze. Ani chůze v hlubokém sněhu není jednoduchá. Kitching následuje losy do hor, cestou naráží na vlčí stopy a losí chlupy. Losí sameček se stal kořistí vlků. Je jaro a starší samička zimu přežila. Nyní je dostatek potravy. Matka je opět březí a roční samici od sebe vyžene. Na ostrově v jezeře Kitching potkává druhou losici, jejíž první mládě se stalo obětí vlků. Losice již má nové mládě. Narodilo se dříve a má šanci, že si vytvoří tukové zásoby na zimu a bude odolnější.