24. května 2018 06:00

Říkali mu Homer – tohle byl největší vrtulník na světě

Těžko byste hledali člověka, který by neznal Homera – žlutou postavičku z populárního seriálu. Jenže dlouho před ním tohle jméno dostal vrtulník. A ten se také proslavil, protože je stále největším na světě.

Od 70. let se v Sovětském svazu (nyní Rusku) vyrábějí obrovský vrtulník Mil Mi-26. Jenže málokdo ví, že před ním vznikl ještě větší gigant – Mil V-12, kterému na západě v kódu NATO začali říkat Homer. Mi-26 doznal poměrně velkého rozšíření, obr V-12 ale takové štěstí neměl, takže i když byl a je největším na světě, zůstal jen ve dvou prototypech, které dnes stojí v muzeích.

Nejrůznější zbraňové systémy ruské armády uvidíte v dokumentu Ruská vojenská technika každý čtvrtek od 21.10 na Prima ZOOM.

Stavba prvního prototypu V-12 začala v roce 1965 v Milově konstrukční kanceláři a byla výsledkem požadavku na vrtulník o podobné kapacitě jako u tehdy největšího sovětského transportního letounu An-22 Antej. Vláda chtěla, aby nový vrtulník dokázal přepravovat části balistických střel a vrtné plošiny i do nejodlehlejších částí sovětského teritoria.

Vzniklo několik návrhů, od konvenční podoby vrtulníku s jedním obrovským rotorem, přes model s dvěma rotory v tandemu za sebou až po stroj s dvěma rotory vedle sebe. Nakonec konstruktéři zvolili třetí variantu, která se ukázala pro tak velký stroj jako nejvýhodnější. Koncept V-12 však nebyl nijak převratný, podobnou konfigurací trupu a nosných rotorů disponovaly už některé německé stroje z druhé světové války.

Gigant nad giganty

Jednoduchý trup V-12 se podobal transportnímu letounu, nechyběla nákladová vrata s nájezdovou rampou na zádi. To bylo umožněno tím, že pohonný systém s motory a rotory byl umístěn na koncích dvou pomocných křídel. Motory byly hned čtyři typu Solovjev D-25, každý o výkonu 4780 kW. Ty byly ve slabší variantě použity také u předchozích typů Mi-6 a Mi-10. Konstruktéři si práci ušetřili i u dalších položek, když převzali některé konstrukční sestavy právě ze zmiňovaných dvou menších vrtulníků. Rotory o průměru 35 m se otáčely proti sobě, čímž byl kompenzován jejich obrovský reakční moment a nebylo tak potřeba instalovat ocasní vyrovnávací rotor.

Křídla neměla pouze funkci nosičů pohonného a nosného systému, během letu se na nich vytvářel vztlak, a tím odlehčovala nosným rotorům. Díky tomu tak dokázal V-12 unést až 35 tun nákladu při rychlosti 260 km/h na vzdálenost 500 km.

V přídi se nacházela pilotní kabina o dvou palubách. Piloti, radista a operátor nákladového prostoru měli svá místa ve spodní části, schůdky propojená horní kabina byla určena pro palubního technika a navigátora. Nákladový prostor měřil na délku 28 metrů, průměr činil 4,4 metru a byl v něm umístěn speciální jeřáb.

Přestože rozměry šedesátitunových prototypů činily na délku 37 metrů, na výšku 12,5 metru, dokázaly mimo posádky přepravit pouze 50 sedících cestujících, pro více sedadel nebylo v nákladové kabině místo.

Tuto obrovskou létající masu kovu musel unést pevný podvozek, jehož hlavní podvozkové nohy se skládaly z mnoha podpěr ukotvených do motorů, křídel i trupu. Tím byla váha stojícího stroje dobře rozprostřena do celé konstrukce, a podvozek tak mohl vydržet i tvrdší přistání v nehostinných oblastech, stejně tak dokázal zajistit dostatečnou bezpečnost při nouzovém přistání.

Podobně byl, v menším měřítku, řešen i příďový podvozek, aby byla při tvrdém přistání chráněna rovněž pilotní kabina. Homer měl ještě další pár pomocných kolečkových ostruh pod zádí trupu, aby nedošlo k jeho poškození při klasickém startu s rozjezdem. Sloužily ale také jako opora trupu při vykládce pomocí zadní nájezdové rampy.

Obdiv a ocenění nestačily

Celý projekt V-12 byl odstartován v roce 1959, rozhodnutí o definitivní podobě padlo v roce 1961 a první prototyp se do vzduchu dostal v červnu 1967. Ovšem jen nakrátko. Objevily se totiž velmi silné vibrace a stroj nakonec tvrdě dopadl na zem. Náraz však odnesl jen podvozek, který tak prokázal svou odolnost.

Stroj pak uskutečnil plnohodnotný první let o rok později. Krátce nato vzlétl i druhý prototyp, který už v srpnu 1969 ukázal, jak výjimečný V-12 je. Unesl totiž 40 tun do výšky nad 2200 m, čímž vytvořil první ze svých světových rekordů v kategorii vrtulníků, které drží dodnes.

Homer se dokonce podobně jako Tu-144 stal hvězdou na aerosalonech v západní Evropě, to když se v roce 1971 vydal na předváděcí turné. V-12 byl dokonce tak výjimečný, že se dočkal uznání i zpoza Atlantiku, Americká vrtulníková společnost mu totiž udělila prestižní Sikorského cenu (trochu paradoxně pojmenovanou po americkém konstruktérovi a staviteli vrtulníků ruského původu).

Přestože Mil V-12 vynikal nade vše, co do jeho doby mezi vrtulníky vzniklo, a vlastně dodnes nikdo nevytvořil nic, co by se mu mohlo rovnat, sériové výroby se nedočkal. Hlavní zákazník, tedy sovětská armáda, ztratil o tak velký stroj zájem a celý projekt byl v roce 1974 zastaven. Ukázalo se totiž, že jeho práci zastanou menší, levnější a méně komplikované univerzální stroje.

Proto u Mila začali pracovat na konvenčním Mi-26, který se výroby dočkal. Sovětská armáda navíc v 70. letech začala upřednostňovat balistické střely přepravované na velkých nákladních automobilech a v útrobách velkých jaderných ponorek. Počty podzemních raketových sil se tedy nenavyšovaly, tím pádem ani nebyla potřeba přenášet části raket vzduchem, což mělo mimo jiné za následek i zredukování počtu těžkých transportních letounů An-22.

I tak ale Mil V-12 zůstal největším vrtulníkem a byla na něm uplatněna řada patentů, které jsou respektovány i na Západě. Oba prototypy se zachovaly, jeden stojí na firemním letišti firmy Mil v Tomilinu u Moskvy, druhý je ve známém leteckém muzeu v Moninu taktéž nedaleko Moskvy.

DP

Nejrůznější zbraňové systémy ruské armády uvidíte v dokumentu Ruská vojenská technika každý čtvrtek od 21.10 na Prima ZOOM.

redakce Prima Zoom

redakce magazínu Prima Zoom

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom