reklama

Pět slavných autorů, kteří svá nejznámější díla ukradli

Shakespeare s cigárem Foto: Shakespeare s cigáremFoto: All

Většina dobrých nápadů je ukradených...

Skvělý nápad – to je to nejdůležitější na celém tvůrčím procesu. Jakmile jednou máte nápad, realizace už je většinou jednoduchá. Platí to v podnikání, ale například i v umění. Ovšem celá práce se dost zjednoduší, když si ten geniální nápad od někoho vypůjčíte... Nebo ho rovnou ukradnete.

Častým odvětvím, kde se autoři inspirují od někoho jiného, je literatura. Mnoho spisovatelů našlo předlohy pro svá díla u svých starších kolegů, kteří udělali jednu vážnou chybu – neproslavili se a jejich díla nejsou známá nejširší čtenářské obci. Při bližším pohledu na některá díla tak můžeme vysledovat inspiraci právě v méně známých povídkách a románech. Někdy se k tomu autor sám přizná, jindy tvrdí, že jde o pouhou náhodu.

Jak to bylo s Othellem?

Když dnes napíšeme, že někdo ukradl nějakou postavu nebo myšlenku z knihy, zní to dost hrozně. Ale v minulosti byly tyto literární výpůjčky ukázkou schopností autora a právě podle nich se hodnotila celková kvalita díla.  William Shakespeare je považován za jednoho z nejlepších dramatiků vůbec a i 400 let po smrti má tisíce fanoušků, kteří se vždy rádi přijdou podívat na některou z jeho her. Ty se totiž stále hrají, žijí svým vlastním životem a vždy znovu a znovu se najde nějaký režisér, který dílo nastuduje. Nelze se divit, dochovalo se jemu připsaných 37 divadelních her, 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších děl.

Jenomže s autorstvím některých jeho děl to možná nebude tak jednoznačné. Začněme s Othellem, který patří k vrcholům Shakespearovy kariéry. Tento mouřenín ve službách Benátské republiky zardousil ze žárlivosti svou ženu Desdemonu. Dílo plné zamyšlení nad rasismem, nedůvěrou, žárlivostí a zradou je ceněno nejen jako umělecké dílo, ale je natolik sugestivní a přesvědčivé, že je zmiňováno i v odborné psychologické literatuře. Ale nakolik geniální Shakespeare byl? Málo lidí ví, že zhruba 40 let před ním jistý italský romanopisec a básník jménem Giovanni Battista Giraldi, také známý jako Cinthio, napsal povídku Un Capitano Moro. Literární historikové si povšimli, že nese jisté „malé“ znaky podobné Othellovi. A jaké ptáte se? Je zde velmi podobný děj, postavy, jména i morální dilema hlavního hrdiny. Vlastně Cinthiova verze příběhu je natolik podobná hře uznávaného Shakespeara, že je s podivem, že druhý jmenovaný alespoň nezměnil název celého díla.

Nejde o jediný případ, kdy byl Shakespeare odhalen jako plagiátor. Další jeho velké drama – Romeo a Julie – je zase značně inspirováno básní Tragická historie Romea a Julie, která se objevila 30 let před tím, než Shakespeare představil své drama. Jistě, i další díla Shakespeara jsou inspirována starými legendami, které se leckdy dochovaly jen v ústním podáním, a je to tak v pořádku. Ve výše zmíněných příkladech však dramatik téměř bez úprav přejímá díla soudobých autorů. Ve své době však Shakespeare nedělal nic nezákonného. Až o více než sto let později se totiž objevil zákon Statute of Anne, což byl první právní předpis zabývající se právy na duševní vlastnictví a ochranou autorů před plagiátorstvím.

George Orwell si vypůjčil zápletku díla 1984 z ruského románu

1984 je dystopický román anglického spisovatele George Orwella, který časopis TIME zařadil mezi stovku nejvlivnějších knih od roku 1923. Orwell v této knize popsal nejhorší formu totality, která by mohla v lidské společnosti vzniknout. Systém, jenž vládne lidem v atmosféře strachu a úzkosti, manipuluje myslí občanů a zcela ničí význam pravdy a objektivní reality. Poměrně aktuálním tématem je všudypřítomnost kamer a jiných sledovacích systémů, například čipů s biometrickými údaji. Hlavní myšlenku románu znají i ti, kteří jej nikdy nečetli, znají totiž frázi o Velkém bratru, který nás sleduje na každém kroku.

S ústředním tématem a mnoha důležitými body spiknutí přišel však málo známý ruský spisovatel Jevgenij Zamjatin. Dalo by se to považovat za náhodu, ale jsou důkazy o tom, že Orwell Zamjatinovu knihu znal. Prý doslova blouznil o jeho nápadech, zejména se mu líbila role totalitního systému a život osamělého jedince v přetechnizované moderní společnosti.

Přesto by to nebyl velký problém, protože kousavá kritika totality a kolektivizace se objevuje v tomto žánru poměrně běžně. Orwell si však ze Zamjatinovy práce vypůjčil i další podobnosti. U Orwella je to zločin myšlení a Velký bratr, u Zamjatina pak představivost a Patron. V obou románech vládnoucí třída komplikovaně mučí potenciálně nebezpečné myslitele tím, že se snaží změnit jejich povahy, oba romány obsahují matematické rovnice se špatným výsledkem, oba mají pesimistický konec. Orwellova kniha je ale nepochybně lepší a změnila literární svět.

Vtípky Benjamina Franklina nejsou originální

Benjamin Franklin nebyl jen skvělý americký státník, byl též přírodovědec a je známý jako vynálezce bleskosvodu. Stal se také spisovatelem a vydavatelem, jako autor používal pseudonym Richard Saunders, pod kterým vydával almanach s názvem Poor Richard's Almanack. Publikace vycházela nepřetržitě od roku 1732 do roku 1758, často s nákladem převyšujícím deset tisíc výtisků. Almanach byl směsí sezonních předpovědí počasí, praktických rad pro domácnost, hádanek a další zábavy. Byl velmi populární díky slovním hříčkám a vtipným frázím, čímž měnil americký jazyk.

Ale jak mohl jeden člověk, ještě navíc tak vytížený, zvládnout vydávat sám celý almanach, a to ještě 26 let? Materiál do almanachů si „půjčoval“ od svých vrstevníků – objevují se zde mírně přepracované nebo doslovně převzaté části děl klasických spisovatelů. Cílem Franklina bylo napodobit britského satirika Jonathana Swifta (autora Gulliverových cest), který vydával podobný materiál již o téměř 30 let dříve. Franklin nikdy nepopíral, že by si půjčoval útržky z děl jiných autorů, dokonce se hájit tím, že nevěří v autorská práva.

Z Příběhů misionáře se stalo Volání divočiny

Volání divočiny Jacka Londona je jedním z nejslavnějších amerických románů, který kdy byl napsán. Je to příběh psa, který v dobách zlaté horečky na Yukonu prožil otřesný životní příběh. Román se stal předlohou několika filmových a divadelních adaptací.

Jack London napsal přes 50 děl, ať už šlo o námořní povídky, povídky a romány z aljašské přírody či díla se sociální tematikou. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko-japonské válce. Jenomže London nebyl na psaní sám, najímal si, a to za docela mrzký peníz, budoucího laureáta Nobelovy ceny Sinclaira Lewise. Ten mu měl pomáhat s jednotlivými zápletkami, vymýšlel, co bude London psát. Ale ani to spisovateli nestačilo a při psaní románu Volání divočiny si vypůjčil celé pasáže z knihy misionáře Egertona R. Younga, který napsal vzdělávací dílo Moji psi na severu. Podle kritiků, kteří na tento podvod přišli, byly dokonce původní pasáže lepší než Londonova tvorba.

Jack London nikdy nepopíral, že by se inspiroval Youngovou prací. Tvrdil ale, že nejde o plagiátorství, protože Youngova kniha byla literaturou faktu a on psal román. Později dokonce se skřípěním zubů milostivě Youngovi poděkoval za inspiraci.

Alexander Dumas nevymyslel tři mušketýry

I ten, kdo někdo nečetl Tři mušketýry, pravděpodobně viděl některý z filmů, které byly o této statečné čtveřici natočeny. Pro jejich tvůrce, francouzského spisovatele Alexandra Dumase, se stali Athos, Porthos, Aramis a d'Artagnan v roce 1844 krokem ke slávě. Jenomže každá z hlavních postav byla vypůjčena z malé knížečky Paměti Monsieur d'Artagnan. Její autor, Gatien de Courtilz de Sandras, zde popisuje nejen mušketýry, ale také femme fatale Milady de Winter, darebného kardinála a klíčové body spiknutí, které by všichni popsali jako zápletku románu Tři mušketýři.

To nebyl ojedinělý případ. I když byl Dumas talentovaný spisovatel, toužil po slávě a co nevymyslel sám, půjčil si odjinud. S raným dílem mu pomáhali různí spolupracovníci a asistenti, kteří pro něj vymýšleli zápletky. A později dokonce neváhal sáhnout pro „inspiraci“ do děl méně známých kolegů. Sám se za přebírání příběhů druhých nestyděl, protože tvrdil, že je vylepšuje. Když byl obviněn z plagiátorství, prohlásil: „Geniální člověk nekrade, on si podmaňuje. Včlení do své říše vše, co anektoval. Na lidi uvalí své zákony, udělá je svými poddanými a bude jim vládnout zlatým žezlem.“ Jeho argumentem v podstatě bylo, že plagiátorství je jako kolonizování, na které má jeho vynikající mysl božské právo.

Lucie Kořistová

První pražské slůně živě ze ZOO Praha
TV PROGRAM
DNES V TVHitlerova jaderná bomba Foto:
20.00
DNES V TVStrážci nebes Foto:
21.10
DNES V TVAutosalon Foto:
20.15
DNES V TVOhnivý kuře Foto:
20.15
DNES V TVdavinci 1. díl - Obrázek 3 Foto:
21.35

reklama

\n