reklama

Nejslavnější vesmírný propadák: Nešťastná třináctka Apolla 13

Apollo 13 Foto: Apollo 13Foto: Distributoři

Americký vesmírný program Apollo přivedl člověka na Měsíc a znamenal zlom v „závodech“ o dobývání kosmu. Američané byli konečně v něčem první. Ale i tento úspěšný program dostal pihu na kráse, i když se šťastným koncem.

Mise Apollo 13 byla sedmým pilotovaným letem v rámci programu a její posádka měla jako třetí přistát na Měsíci, tentokrát v oblasti Fra Mauro.

Vlastně to měla být rutinní záležitost, o start už ani televizní společnosti a média nejevily moc zájem. Po pár dnech se však mise Apolla 13 stala nejsledovanější událostí na světě. Vstříc Měsíci se na palubě kosmické lodi vydali velitel Jim Lovell, pilot velitelského modulu John Swigert a pilot lunárního modulu Fred Haise. Swigert tři dny před startem nahradil původního člena posádky Thomase Mattinglyniho kvůli zdravotním potížím.

Jedna malá změna...

Let Apolla 13 měl jednu zvláštnost, která později ovlivnila sled událostí. První apolla letěla po tzv. bezpečné translunární dráze, která v případě potíží zaručovala bezpečný návrat do zemské atmosféry i bez použití motorů lodi. Ovšem přistání mohlo být uskutečněno jen v rovníkové oblasti Měsíce. Fra Mauro však leží mimo ni, a proto Apollo 13 letělo po tzv. hybridní dráze, což znamenalo, že let zpočátku probíhal po traslunární dráze a později se od ní loď odklonila. To ovšem znamenalo komplikace v případě problémů s lodí. A ty nastaly.

 

Nosná raketa odstartovala z Mysu Canaveral 11. dubna 1970 v 19.30 UT. Po 30 hodinách a 40 minutách letu posádka lodi zažehla hlavní motor servisního modulu a opustila tak translunární dráhu. Celá loď se skládala ze tří částí – velitelského modulu, lunárního modulu a servisního modulu, v němž byl hlavní motor. Během letu a při návratu na Zemi měla být posádka ve velitelském modulu, lunární určený pro přistání na Měsíci byl během cesty vypnut. Let probíhal normálně až do 55. hodiny a 53. minuty od startu. Řídící středisko v ten moment dostalo z telemetrie údaje, které naznačovaly, že ve vodíkové nádrži servisního modulu je nízký tlak. Nejspíš to byla chyba při přenosu dat na Zemi, nicméně aby se údaje ověřily, dalo pozemní středisko astronautům pokyn, aby zapnuli ohřívače a promíchávací vrtule ve všech plynových nádržích.

Drama začíná

Tím bylo spuštěno první dějství dramatu. Když astronauti splnili, co se po nich chtělo, ozval se výbuch a oni ucítili vibrace. Na pár sekund vypadly telemetrické údaje na obrazovkách v řídícím centru a v kabině lodi se rozsvítily varovné kontrolky nízkého napětí. Bylo přesně 3.08 UT 14. dubna 1970 a Apollo 13 se nacházelo 321 806 km od Země. Posádka hned zjistila, že jedna kyslíková nádrž servisního modulu je prázdná a z druhé uniká kyslík do prostoru. Později vyšlo najevo, že vznikl zkrat na přívodu elektřiny k promíchávací vrtuli v kyslíkové nádrži, od jiskry se vzňala přehřátá teflonová izolace a plamen v kyslíkové nádrži způsobil výbuch. Na povrchu servisního modulu byla trhlina až k hlavnímu motoru.

Unikající kyslík nebyl problémem jen v tom ohledu, že jej posádka potřebovala k dýchání, ale také sloužil k výrobě vody a elektřiny, jež produkovaly palivové články servisního modulu. Ve velitelském modulu sice byly také akumulátor a kyslíková nádržka, ty ale měly posloužit při návratovém manévru v atmosféře. Jedinou naději na záchranu představoval lunární modul. Ten měl ale palivové články a kyslíkové zásoby jen na dva dny, navíc pouze pro dva astronauty, přitom nouzový návrat na Zemi měl trvat zhruba čtyři dny. Bylo tedy jasné, že se musí šetřit a zapnuty budou jen nejnutnější přístroje. Prvním problémem bylo oživení vypnutého lunárního modulu, velitelský modul neměl dost energie na jeho „nahození“, nicméně na Zemi v řídícím středisku za půl hodiny vytvořili návod jak modul oživit. Byla to první ze série improvizací, které astronautům zachránily život.

 

Článek

Tom Hanks v Apollu 13

Apollo 13: Co vše vám film nepoví o letu na Měsíc

Film Apollo 13 je jedním z nejvěrnějších a nejrealističtějších snímků, které ukazují dobývání vesmíru. Ale i on má své mouchy...

Další oříšek k rozlousknutí spočíval v přenesení letových navigačních dat z velitelského modulu do lunárního, nestačilo je prostě jen překopírovat, musely se přepočítat, protože oba moduly byly k sobě připojeny „přední“ stranou, velitelský vlastně celou cestu „couval“. Aby se Apollo 13 dostalo zpět na translunarní dráhu, musela posádka použít motor. Jenže nikdo nevěděl, jak na tom hlavní motor poškozeného servisního modulu je. Mohl při zážehu vybuchnout nebo mít malý tah, takže by se loď nedostala na správnou dráhu. Nezbývalo než použít motor sestupové části lunárního modulu, která měla původně zůstat na Měsíci. Na to ale neexistoval příslušný program v palubním počítači, takže opět přišla na řadu improvizace a na Zemi jej vytvořili během zhruba tří hodin.

 Ve vesmíru bez elektřiny

Mezitím astronauti v lunárním modulu zažívali muka. Kvůli úspoře energie bylo skoro vše vypnuto včetně topení, takže trpěli zimou, teplota v kabině byla kolem nuly, k tomu se přidal stres, nevyspání a také nekonečné čekání spojené s nicneděláním. Mohli jen čekat, až loď doletí k Zemi. Ale aby to nebylo tak jednoduché, indikátory oxidu uhličitého ukazovaly jeho zvyšující se koncentraci. To mohl být konec. Vzduchové filtry v lunárním modulu byly dimenzovány pouze pro dva astronauty a na dva dny. Jenže v něm přebývali tři a ještě k tomu delší dobu. Velitelský modul měl také filtry, ale jako naschvál byly jiného tvaru, než ty v lunárním. V řídícím centru ale dali hlavy dohromady a za pomoci ponožky, lepicí pásky, sáčku a plastového obalu letové příručky vytvořili adaptér na filtry z velitelského modulu, který si pak podle návodu vyrobili i astronauti.

Když loď dorazila do blízkosti Země, musela posádka ještě bez pomoci kontrolních přístrojů znovu oživit velitelský modul, ve kterém se měla vrátit na Zemi. I tuhle obtíž zvládla, a když se potom oddělila ve velitelském modulu od lunárního a servisního, uviděla poprvé celý rozsah zkázy. Drama ještě nekončilo, nikdo totiž nevěděl, zda výbuch nepoškodil tepelný štít návratové kabiny, bez něj by shořela i s astronauty v atmosféře. Další riziko představoval padákový přistávací systém, který byl během letu vystaven extrémně nízkým teplotám. Jaká to pro všechny byla úleva, když se po několika minutách šumu ve sluchátkách způsobeného přerušeným spojením s kabinou, jíž při průletu atmosférou obalilo rozžhavené plazma plynů, ozval hlas velitele Lovella. Na obrazovce v řídícím centru se objevila kabina s padáky, jak měkce dosedá na hladinu Tichého oceánu jen pár kilometrů od záchranné lodě USS Iwo Jima. Bylo to v 18.07 UT, 17. dubna 1970, po 5 dnech, 22 hodinách, 54 minutách a 41 sekundách letu.

 DP

Článek

Raketoplán, poslední let

Pošlete své jméno do vesmíru! Víme, jak na to

NASA umožnila uživatelům internetu poslat své jméno do vesmíru.

První pražské slůně živě ze ZOO Praha
TV PROGRAM
Divoký Singapur Foto:
18:55 20:00
1%
DNES V TVEvoluce zla Foto:
20.00
DNES V TVAmerická 70. léta Foto:
21.10
DNES V TVMoto cestou necestou Foto:
20.15
DNES V TVLara Croft: Tomb Raider Foto:
20.15
DNES V TVPrinc a pruďas Foto:
22.20
DNES V TVOhnivý kuře Foto:
20.15
DNES V TVTOP STAR magazín Foto:
21.35
DNES V TVSběratelé kostí Foto:
20.15
DNES V TVSběratelé kostí Foto:
21.15

reklama